Nevýhodou je, že se člověk nemůže před lidmi a případně ani před sebou vykázat nějakou viditelnou činností.
Každý si ale musí uvědomit, že nebude nic cítit, dokud nedojde na konec cesty.
-
Mnohé může odrazovat, že jeho veškeré vnímání tohoto světa se rozplyne a nebude už nic, co bylo.
-
Nečekejme libé pocity, duchovní útěšné bonbónky, jen prázdno a ticho, jako na poušti.
Ale toto zdánlivé nic je opravdová PLNOST, nezachytitelná lidskými smysly.
Že je to příliš tvrdé?
A co opravdu kvalitního k nám přijde jen tak, samo, bez toho, že bychom něco obětovali?
Ale splynutí s BOHEM je nekonečné víc, než může nabídnout tento svět.
Je třeba postupně připravit svou mysl tak, aby nám prázdno a ticho připadalo naprosto normální a přirozené.
-
Na této cestě se bude člověk setkávat u duchovních sester a bratrů většinou s nepochopením (pokud se ovšem někomu svěří).
Protože je divná
není podle představ jakékoli církve
v podstatě není sice proti jejich učení, ale nejde učit, protože není možné kontrolovat, jestli je učivo správně pochopeno a sledovat duchovní růst.
-
Možná by se různí náboženští aktivisté (nebo přímo pošukové) mohli těchto jednoduchých základů zmocnit a vystavit si na nich duchovně pokřivené hnutí, ve kterém by se ovšem stali jedinými povolanými vykladači.
Ale soudím, že tato cesta bude nejspíš ryze soukromá, kdy člověk putuje zcela sám jako poustevník, jehož jediný spolehlivý průvodce, společník a rádce je BŮH.
-
Má duchovní aktivita není na cestě vidět – žádné hodiny modliteb, pravidelná účast na bohoslužbách, různých akcích, charitě… jako bych nedělal vůbec nic.
-
Problém s tichem a nehybností ega by mohli mít horliví věřící, pro které je modlitba a osobní aktivita nezbytnou součástí jejich duchovního života.
Nesmí podlehnout pokušení Boha o cokoli prosit a v sebekrásnějším úmyslu tlačit na pilu…
Účinně s ním komunikujeme pouze mlčením, nehybností a absolutní otevřeností.
-
Člověk se nesmí spokojit s tím, že už něčemu rozumí, že je duchovně na výši, že už je dostatečně vůči Bohu otevřený, že má v něj už maximálně možnou důvěru…
Měl by v něm uzrát postoj, že mu nic nepatří, ani on sám sobě a že může kdykoli o všechno přijít, neboť neví dne ani hodiny, minuty, vteřiny…
-
Někdo může mít problém mít Boha na prvním místě a všechno ostatní až po něm.
Ale nám nejbližší lidé, všechno co máme, naše záliby, koníčky, práce… o nic z toho nepřijdeme
-
Na cestě prožíváme jakési duchovní prázdno, které se neustále prohlubuje, až nám někdy připadá, jako by nás Bůh opustil.
Třeba mě z toho občas kraťounce hrábne (na 99 % v soukromí) a kvůli maličkosti vylítnu, ale je lepší upustit páru po troškách, než si hrát na správňáka, slušňáka a pak vybuchnout jako přetlakovaný papiňák.
Také si dám jednou za čas od duchovna „voraz“ a den, dva si jen tak žiji bez nábožných myšlenek, ale pak mi to nedá a jsem zase na cestě, která mě baví a naplňuje.