Všechny dary, které kdy dal na nebi a na zemi, dal jenom proto, aby mohl dát jeden dar - a to je on sám.
Všemi těmi dary nás chce jen připravit pro ten dar, který je on sám a všechna díla, která kdy Bůh na nebi a na zemi vykonal dělal jen proto, aby mohl udělat jediný skutek, totiž oblažit se, aby mohl oblažit nás.
A tak říkám: ve všech darech i skutcích se musíme naučit nahlížet Boha a s ničím se nesmíme spokojit a u ničeho nemáme zůstat stát.
strana 163
Věř, že nemůže stačit, aby byla mysl člověka odloučená právě jen v tomto přítomném okamžiku, kdy se chce zavázat Bohu.
Člověk musí mít odloučenost dobře vycvičenou, která už napřed předjímá a potom také vydrží.
Jen pak může přijímat od Boha velké věci a Boha ve věcech.
Není-li však připraven zkazí ten dar a s darem i Boha.
To je také důvod, proč nám Bůh nemůže kdykoli dát, co si vyprošujeme.
To není jeho chyba, protože on má tisíckrát víc naspěch s dáváním než my s přijímáním:
Ale my mu činíme násilí a křivdu tím, že bráníme jeho přirozenému působení svou nepřipraveností.
Člověk se musí naučit, aby při všech darech ze sebe vyhnal své sebe, aby si nepodržel nic vlastního a aby nic nehledal, ani užitek, ani potěšení, ani vřelost, ani sladkost, ani odměnu, ani království nebeské, ani vlastní vůli.
Bůh se nikdy nedal a také nikdy nedá do nějaké cizí vůle - jen do své vlastní vůle se dává.
Ale kde Bůh najde svojí vůli, tam se dává a pouští dovnitř se vším, co jest.
A čím víc zanikáme svému, tím pravdivěji vznikáme v tomto.
Proto nestačí, když se jedenkrát vzdáme sebe a všeho, co máme a dovedeme, nýbrž musíme se často obnovovat, abychom tak byli ve všem prosti a svobodni.
strana 164
Proto chceš-li najít v Bohu celou útěchu a radost, hleď, abys byl prost všeho stvoření a každého potěšení ze stvoření.
Jistě, dokud tě stvoření těší a může těšit, nenajdeš nikde pravou útěchu.
Když už tě nemůže potěšit nic neř Bůh, věru, Bůh tě potěší a s ním a v něm všechno, co je rozkoš.
Těší-li tě, co není Bůh, nemáš útěchu tady ani tam.
Netěší-li tě však stvoření a nechutná-li ti, najdeš obojí tady i tam.
Tak nese prázdnota, chudoba a zbavenost ode všeho stvoření duši vzhůru k Bohu.
strana 186
Teď byste ovšem mohli namítnout: Pane, vy říkáte, že naše spása je v nevědění, ale to je jako v nějakém nedostatku.
Bůh stvořil člověka k tomu, aby věděl, jak říká prorok: "Pane, učiň je vědoucími."
Kde je nevědění, tam je nedostatek a prázdnota, takový člověk je jako dobytek, jako opice, hlupák, a to tak dlouho, dokud zůstává v tom nevědění.
- Člověk tu musí dospět k jinému, přetvořenému vědění, a to nevědění nemůže vzniknout z nevědomosti, ale člověk má dojít od vědění k "nevědění".
Pak se stane vědoucím božským nevěděním a jeho nevědění bude zušlechtěno a ozdobeno nadpřirozeným věděním.
A zde, kde jen trpně snášíme, jsme dokonalejší, než kdybychom něco činili a vykonávali.
Ale naše blaženost nespočívá v činnosti, nýbrž v tom, že trpně snášíme Boha.
A oč je Bůh vznešenější než stvoření, o tolik je dílo Boží vznešenější než moje.
A proto říkají někteří mistři, že právě v tom je duše souměřitelná s Bohem, neboť jako Bůh nezná míry v dávání, tak nezná ani duše míru v braní a přijímání.
strana 213
Kde končí stvoření, tam začíná bytí Boží.
A nic nechce od tebe Bůh naléhavěji, než abys vyšel sám ze sebe jakožto stvoření a nechal Boha v sobě být Bohem.
I ten nejmenší obraz stvořeného, který by se v tobě vytvořil, je stejně velký jako Bůh.
Jak to?
Protože celému Bohu zahrazuje cestu k tobě.
Neboť jakmile do tebe takový obraz vstoupí, musí mu Bůh s celým svým božstvím ustoupit.
Když ale ten obraz odejde, vstoupí Bůh.
Na to, abys vyšel ze své stvořenosti, čeká Bůh tak toužebně, jako by na tom závisela celá jeho blaženost.
Nuže, milý člověče, co ti může uškodit, když dopřeješ Bohu, aby byl v tobě Bohem?
Vyjdi ze sebe úplně a beze zbytku kvůli Bohu a Bůh vyjde ze svého jen kvůli tobě.
A když oba vyjdou, co zůstane je jedno jednoduché jedno.
V tomto jednom rodí Otec svého Syna v nejvnitřnějším zdroji.
Tam vykvétá Duch svatý, tam vyráží v Bohu vůle, která patří duši.
A když vůle zůstane nedotčena všemi stvořeními, je svobodná.
Kristus říká: Nikdo nevstoupí na nebesa leč ten, který sestoupil z nebes." (J 3, 13)
Všecky věci jsou stvořeny z ničeho, proto je jejich vlastní původ nic.
A když se tato vznešená vůle skloní ke stvoření, uplyne i se stvořením do jeho nicoty.
strana 220
Když Bůh stvořil všechna stvoření, byla mu tak nicotná a úzká, že se v nich nemohl pohybovat.
Ale duši udělal tak sobě podobnou a přiměřenou, aby se duši sám mohl dát, neboť cokoli by ji jiného dal, je pro ni jako nic.
Bůh se mi musí dát za vlastního tak, jako je vlastní sám sobě, jinak jsem nedostal vůbec nic, co by mi mohlo zachutnat.
Aby ho člověk mohl tak úplně přijmout, musí se sám sebe úplně vzdát a ze sebe vyjít, pak dostane hned od Boha všechno, co má, a za vlastní tak, jak on to má, a naše Paní a všichni, kdo jsou v nebeském království: všem stejně a jako do vlastního.
Kdo tak stejně vyšli sami ze sebe a vzdali se sami sebe, ti také stejně dostanou a ne méně.
strana 234
Za třetí: člověk nemůže nabídnout Bohu nic milejšího než klid.
Všeho bdění, postění, modlení a odříkání Bůh nemá zapotřebí a nic na ně nehledí - na rozdíl od klidu a spočinutí.
Bůh nemá zapotřebí nic jiného, než abys mu dal klidné srdce: pak působí v duši takové skryté a božské skutky, že při nich žádné stvoření nemůže nic přispět, ba ani přihlížet.
strana 241
Tak je to i s duší: když je úplně sjednocena s Bohem a pokřtěna v božské přirozenosti, ztratí všechny překážky a neduhy a nestálost, je zcela obnovena božským životem a uspořádána ve všech svých mravech a cnostech.
Proto říká David: "Bůh dal každé věci její místo: rybě vodu, ptáku vzduch, zvířeti zemi a duši božství."
strana 242
Ale proč žiješ?
Abys žil, ale stejně nevíš, proč žiješ.
Tak je život sám o sobě žádoucí, že po něm člověk touží kvůli němu samému.
Co je život?
Můj život je Boží bytí.
Je-li Boží bytí můj život, musí být Boží bytí moje bytí a Boží podstata moje podstata, nic méně a nic víc.
strana 250
Za prvé je chudý člověk ten, kdo nic nechce.
Tento smysl nemůže mnoho lidí správně pochopit: lidí, kteří lpějí na skutcích pokání a vnějších cvičeních a zakládají si na tom.
Bůh jim odpusť, že to pokládají za veliké věci a přitom tak málo poznali z božské pravdy.
Podle vnějšího zdání se o nich říká, že jsou svatí, ale uvnitř jsou to oslové, protože nechápou pravý smysl božské pravdy.
Takoví lidé sice také říkají, že chudý člověk je ten, kdo nic nechce, rozumějí tomu však takto: člověk musí žít tak, aby v ničem nenaplňoval svoji vlastní vůli, ale má se snažit, aby plnil nejmilejší vůli Boží.
Takoví lidé na tom nejsou špatně, protože to dobře myslí.
Za to je máme chválit a Bůh ve svém milosrdenství kéž jim dá nebeské království.
Já však říkám při božské pravdě, že to žádní chudí lidé nejsou a že se ani chudým lidem nepodobají.
Platí za veliké jen v očích takových lidí, kteří nic lepšího nevědí.
Ale já říkám, že jsou oslové, kteří nic z božské pravdy nechápou.
Snad pro své dobré úmysly dosáhnou království Božího, ale o té chudobě, o které chci mluvit, nevědí nic.
strana 279
Dávejte dobrý pozor!
Často jsem říkal, a říkají to i velcí mistři, že člověk má být tak prost všech věcí i všech skutků, vnitřních i vnějších, aby se mohl stát vlastním místem Božím, kde by Bůh mohl působit.
Teď to však řekneme jinak.
Je-li to tak, že člověk je zbaven všech věcí, všech stvoření, sebe sama i Boha, a může-li Bůh v něm ještě najít místo, kde by působil, řekneme: dokud je v člověku ještě takové místo, není ještě chudý tou nejkrajnější chudobou.
Neboť Bůh pro své působení nepotřebuje, aby člověk měl v sobě místo, kde by Bůh mohl působit.
Ale chudoba v duchu je to, když je člověk zbaven Boha i všech jeho skutků tak, že chce-li v té duši působit, musí sám být tím místem, kde bude působit - a on jím bude rád.
neboť najde-li Bůh člověka v této chudobě, bude činit své vlastní dílo a bude si i vlastním místem.
Kdežto člověk Boha v sobě jen trpí, pouze snáší jeho působení, které Bůh působí sám v sobě.
Jenom zde v této chudobě získá člověk věčné bytí, kterým byl a kterým je a kterým bude na věky.
strana 282
A potěšení ze stvořených věcí není nikdy úplné, protože je v něm cosi přimíšeno.
Ale Boží potěšení je ryzí a bez přimíšeného a je úplné a dokonalé.
A Bůh má takovou potřebu, aby ti dával, že se nemůže dočkat, až se ti dá sám jako první.
Bůh je ve své lásce k nám tak pošetilý, jako kdyby zapomněl na celá nebesa a zemi a na všechnu svoji blaženost a celé své božství a jako kdyby měl jen mne samotného, aby mi dal všechno, co by mne těšilo.
A dává mi to úplně a dává mi to dokonale a dává v tom nejčistším a dává to vždycky a dává to všem stvořením.
strana 285
To nejvyšší a nejvnitřnější, čeho se člověk může vzdát je, že se vzdá Boha kvůli Bohu.
A svatý Pavel se vzdal Boha kvůli Bohu.
Vzdal se všeho, co mohl od Boha dostat, vzdal se všeho, co mu Bůh mohl dát, a všeho, co mohl od Boha přijmout.
Když se toho vzdal, vzdal se Boha kvůli Bohu - a tu mu zůstal Bůh, tak jak je Bůh sám v sobě jsoucí.
Ne tak, jak je přijímán nebo získáván, nýbrž víc, v tom podstatném bytí, jak Bůh sám v sobě jest.
Bohu nikdy nic nedal a od Boha nic nepřijal: je to jen jediné jedno a ryzí sjednocení.
Tu je člověk pravým člověkem a do takového člověka nemůže žádné utrpení, stejně jako nemůže do božského bytí.
Jak jsem už vícekrát říkal, že v duši je cosi, co je s Bohem tak spřízněno, že je s ním jedno a ne sjednoceno.
Je jedno a nemá s ničím nic společného a nic z toho, co je stvořené, nemá nic společného s ním.
Všechno, co je stvořeno, je nic, toto však je všemu stvořenému vzdálené a cizí.
Kdyby byl člověk celý takový, byl by úplně nestvořený a nebyl by ani tvor.
Kdyby všechno to, co je tělesné a porušené, bylo takto uchopeno v jednotě, nebylo by ničím jiným, než čím je jednota sama.
Kdybych se jen na okamžik octl v takovém bytí, dbal bych o sebe tolik, jako o červíka.
strana 288
Jen člověk, který všechno opustil a už nikdy se ani na okamžik nepodíval na to, co opustil, a zůstal sám v sobě stálý, nepohnutý a neměnný, - jen takový člověk všechno opustil a je ode všeho oproštěný.
Kdykoliv nyní duše touto svou silou vidí něco obrazného, ať je to obraz anděla nebo sebe samé, poskvrňuje se tím.
Nahlíží-li Boha, tak jak je Bohem či obrazem či Trojicí, poskvrňuje se tím.
Když se však duše zbaví všech obrazů a představ a nahlíží jen to jediné Jedno, shledá se holé bytí duše s holým beztvarým bytím božské jedinosti, což je bytí nad bytím, které trpně spočívá v sobě samém.
Hle, zázrak nad zázraky, jaká je to vznešená trpkost, že bytí duše nemůže strpět nic jiného, než jen holou jedinost Boží!
strana 290
Neboť miluješ-li Boha, jak je Bohem, jak je duchem, jak je osoba a jak je obraz - to všechno musí pryč.
"Ale jak ho tedy mám milovat?"
Máš ho milovat tak, jak jest - jako ne-bůh, ne-duch, ne-osoba, ne-obraz, a ještě víc: jako ryzí, čisté, jasné Jedno, zbavené vší dvojitosti.
A do tohoto jednoho se máme na věky pohroužit, z ničeho do ničeho.
K tomu nám dopomáhej Bůh.
Amen.
strana294