Tyto myšlenky mě napadly v roce 2024 po sepsání prvního dílu Cesty - „Ponoření“.
Pokud zavřeme oči a noříme se do BOŽÍ LÁSKY se vší svou tělesností, sexualitou, i těmi nejtajnějšími myšlenkami, způsobem zbožnosti, minulostí, přítomností i budoucností, našimi plány na zítra, týden, měsíc...
... s představami ryze lidskými i duchovními - co a jak má být a kdy, se vším co nás trápí, blaží, co vnímáme všemi smysly do nejmenších podrobností...
... mimo teď nečouhá ani vlásek, ani stín myšlenky...
,,, tak se necháme dokonale prostupovat a proměňovat podle láskyplné vůle BOŽÍ.
Toto není naše zásluha, za kterou bychom měli být pochváleni, ale docela normální a veskrze příjemná samozřejmost.
BŮH nás stvořil pro obecenství s ním, ne abychom se plácali celý život ve hříchu a tím se připravili o to, po čem podvědomě každý člověk nejvíce touží, po opravdové, trvalé LÁSCE, jakou si ve své stvořené omezenosti ani neumíme představit.
BŮH se člověku nevnucuje, čeká, až ho ze své svobodné vůle do svého života pozveme.
Při této meditaci je ovšem nutné, abychom nelpěli na svém egu, které čistému duchovnímu životu jen překáží, je však důležité, ho křečovitě svým úsilím nepotlačovat (bylo by zvláštní potlačovat své ego svým egem).
Úplně stačí, když se člověk cele otevře BOŽÍMU působení a ON si s námi dokonale poradí. Tu otevřenost ale musíme rozvíjet a udržovat po celý svůj život, neboť proměna končí až smrtí člověka.
Pouze naše bytostné mlčení je prosté našeho ega
Pokud mě někdy napadne (třeba jen na chvilku), že jsem celkem dobrý křesťan, jakoby mi cosi zasmrdělo...
Ať už budeme konat jakkoli velké skutky milosrdenství, žít v pokoře, rozvíjet své vzdělání a podnikání ke konání dobra, rozdávat potřebným svůj poctivě nabytý majetek atd. vždy je dobré mít na mysli, že jsme tu jen nedokonalí správci toho, co nám BŮH poskytl jako hřivny - ne podle našich zásluh, ale pouze podle svého uvážení.
Není ale dobré propadat jakési nábožné křeči, kdy člověk horečně sbírá dobré skutky, aby si u BOHA trochu polepšil a byl přijat do vytouženého nebíčka.
Hřích je nedílnou součástí našeho křesťanského života a bude se na nás lepit až do smrti, ale nesmíme se v něm s potěšením rochnit, jako prasata v bahně - pro ně je to však přirozené.
Pro křesťana by mělo být přirozené slušné vystupování, poctivost konání čehokoli - ale nejen před lidmi, pomoc druhým, nelpět na zlobě vůči komukoli (nic neřeší a duši to činí nechutně špinavou a smradlavou) atd.
Jsme ale lidé nedokonalí, takže drobné odchylky jsou v toleranci, pokud ovšem se z nich nestane pravidlo.
Proto je třeba časté, však přirozené zpytování svědomí...
Můj názor je, že přehnaná úzkost ze sebenšího hříšku a sledování od rána do večera, aby každá maličkost byla podle PÁNA, je otravná náboženská křeč, která ze zdravého duchovního života udělá pouze únavnou otrokárnu.
Já třeba likviduji případné ošklivosti (třeba vztek) hned v zárodku a spláchnu je okamžitě do ... pryč.
Někdy to jde ztuha, ale nejsem žumpa, abych v sobě takové hnusy skladoval.
Mě se třeba stalo příjemnou přirozeností, žít v neustálé otevřenosti vůči BOHU, ať už dělám kdekoli cokoli, cestuji, pracuji, odpočívám, usínám, nebo vstávám...
Je to přirozené, jako dýchání, které nás také nijak nezatěžuje a nemusíme usilovně myslet na to, aby fungovalo.
Nejvíce toto spojení s BOHEM prožívám, když zavřu oči (viz. první myšlenka shora), ale kochám se jím neustále...
A BŮH má radost (když to tak hloupě řeknu), že si může s mým životem neustále hrát podle svých notiček, bez toho, že bych mu do toho třeba jen špitnul.
To spojení je potěšující zvláštním způsobem - neprožívám ho lidsky citově (to mi není dáno), nýbrž důvěrou, že ON je tu se mnou neustále a jeho objetí je věčné, oboustranně nezrušitelné.