Pokud vnímáme stvoření – sebe i vše kolem nás a otvíráme ho vůči Bohu, jsme ve své mysli rozprostřeni.
Ale je tu ještě jiná duchovní poloha, která předešlou obohacuje – soustředěný a oddaný pohled Bohu do očí.
Bůh samozřejmě oči nemá, takže je to spíše jakási berlička pro omezené člověčí smysly, aby se mohly nějak orientovat (však se říká, že oko je do duše okno a milenci se také s potěšením dívají do očí).
Dalo by se to ale vyjádřit ještě jinak: pohled do nekonečné hloubky Boží.
Takový pohled si ovšem může dovolit pouze člověk, který se nezvratně rozhodl svůj život otevřít pro Boží působení.
Člověk, který se zcela a jednou provždy oddal Bohu se vším svým nedokonalým stvořením.
Pokud by to ale zkoušel někdo nerozhodnutý - jen tak, jestli Bůh opravdu funguje - byla by to od něj nebetyčná drzost a hloupost.
Tím pohledem vyjadřuje člověk bytostnou touhu po splynutí s Bohem, třeba hned teď, v této vteřině.
Ta touha ho ovšem provází neustále. Při všem, co dělá.
Pro vpravdě duchovně zamilované je takový stav mysli naprosto přirozený.
Pokud jsme opravdu poctiví, tak cítíme, že i když BOHU důvěřujeme, tak třeba jen v tom nejposlednějším záhybu duše nám hlodá nejistota – co bude potom, až se v něm rozplynu.
Můžeme si to rozumově i nábožně zdůvodňovat, ale stejně v nás zůstává, byť nepatrný, stín pochybností.
Je ale důležité si to přiznat a otevřít veškeré nejistoty Bohu, který je dokonale chápe a hravě si s nimi poradí.
Polohy stvořený mód a pohled můžeme střídat.
Je to vlastně jakási „sebevražda“, když člověk směřuje dobrovolně k „ne-životu“, ale lze ji dosáhnout pouze s Boží pomocí.
Nakonec člověka tak prostoupí touha po splynutí s Bohem, že už nemusí nic říkat, dělat, ani myslet a nezadržitelně, jako sněhová lavina, se řítí tam, kde už naše slova, činy, myšlenky nemají žádný význam.
Ani lpění na naší existenci.
Až nastane čas, člověku se pomalu otevřou duchovní oči a on uvidí nic, nic bude dělat i myslet, nic cítit, chtít...
Co bude dál?
Nepředstavitelné VŠECHNO
Co si mám pod tím pohledem vlastně představit a jak to provádět?
Usedneme do pohodlného křesla, nebo ulehneme na lůžko, uvolníme se a zavřeme oči.
Je to vlastně takový pohled-nepohled, vyprázdněný od veškerého našeho chtění i představ, takže otevřené oči by přijímaly nežádoucí rušivé vjemy.
V této chvíli pomíjíme veškeré stvoření
Nevnímáme sami sebe
Ani Boha
V takovém stavu je člověk maximálně přístupný a tvárný pro dokonalé Boží dílo.
I když to bude zpočátku jen chvilka, než sklouzneme do všelijakých myšlenek, protože rušivých vlivů je v nás i mimo nás spousta, po „zběhnutí“ k myšlenkám se ale můžeme hned vrátit a pokračovat.
Časem budeme schopni (s pomocí Boží) toto „nebytí“ stále více prohlubovat.
Ideální je meditace v prostém pokoji, izolovaném od vnějších zvuků, bez internetu, telefonu, zvonku na dveřích s pohodlným křeslem a lůžkem.
A mít nejméně několik hodin jen pro sebe, případně celý den a noc.
Do opravdové hlubiny Boha (ne do stvořením omezené představy o ní), se člověk může dívat pouze:
nedíváním
mlčením
nevěděním
nebytím
netoužením
nehybností
nechtěním
necitem
neradostí
nemyšlením
neexistencí času - naplnění vteřinového módu / splynutí
Můj momentální duchovní život bych shrnul asi takto:
otevřené očí - zapínám mód „stvoření“.
Všechno, co vnímám, patří Bohu ( přímo duchovně hmatatelně :)
On všechno prostupuje a proměňuje v každé vteřině mého života.
zavřené oči - totéž
v ničím nerušeném prostředí se oddávám (bez aktivity oddávání) tmě, tichu a prázdnu v nekonečné plnosti Boží.
Je vypnut i mód „stvoření“, pouze se dívám nepohledem do nekonečné a nepojmenovatelné hloubky, prost ode všech lidských citů, přání, představ.
Nic nejsem a nic nechci.
Třetí bod zatím uskutečňuji pouze chvilkama, jak mi dovolí poněkud rušivé prostředí v paneláku, ale ideální místo na takovou meditaci je ve Fortně, kde se může jednotlivec ubytovat i na několik dnů v prosté cele.
28. dubna 2025
Pokud meditujeme „pohled“ poctivě, dospějeme k naprostému tichu, tmě a prázdnotě, kde už nebude naprosto nic - ani člověk, ani Bůh, ale zároveň plnost všeho Bytí.
V té chvíli je naše splynutí s Bohem v JEDNO naprosto nevyhnutelné!
Při každodenní činnosti mě provází jediná myšlenka: touha po splynutí s BOHEM, neboli (jak já říkám) okamžitá duchovní smrt.
Takže teď medituji „touhu po okamžité duchovní smrti“, kterou jsem si zjednodušil na slovo, ve kterém je vyjádřeno všechno: „smrt“.
I věřící lidé mají obavu ze své okamžité smrti (pokud si to ovšem poctivě přiznají), ba i zmínka o ní jim může být nepříjemná, ale smrt duchovní není jen nějaké temné neznámo s palčivou nejistotou, co bude se vším, co tu zanechám.
Je to vplynutí do nekonečně krásného a milujícího SVĚTLA, přirozeného domova naší nesmrtelné duše.
Než jsem začal v r. 2024 tyto myšlenky zapisovat byl jsem přesvědčený, že nemohu něco tak duchovního slovy postihnout.
Jak mi ale přicházely, snažil jsem se je co nejjasněji pojmenovat a roztřídit, aby se v nich mohl každý co nejlépe orientovat.
Určitému „hromadění“ jsem se asi neubránil, ale kdo chce, ten si to své najde.
Přidal jsem i pár podobenství k lepšímu uchopení myšlenek, též otázky a odpovědi, které snad leccos zajímavého objasnily.
Tomáš
18. 5. 2025