Teď, když jsme prožili, že nám na tomto světě nic nepatří, nebude nám zatěžko to nic v mžiku opustit.
No, já jen tak žertoval, těžké to bude, ale už jsme na tu absolutní proměnu přece jen o něco více připraveni.
Měli bychom se ale s Boží pomocí uvolnit od toho, abychom řešili, že musíme za chvíli na nákup, k holiči, spravit okap, dát auto do servisu… a co když zmizím, kdo to všechno místo mě udělá?
Běžný duchovní život může být velice zajímavý, podnětný, užitečný a náročný, ale na této cestě je zvláštní a těžké to, že putujeme pouští, prázdnem a nicotou, kde se všeho vzdáváme, i sami sebe a nakonec vkročíme do neznáma, kde už nebudeme my se svým stvořeným vnímáním všeho, ale splyneme v něco nepopsatelného, nepochopitelného, nevyjádřitelného, nemyslitelného…
Člověk si jen pomalu a těžko zvyká na to, že další vteřina může být ta poslední, a tak se tento krok do hlubiny stává aktem nejvyšší důvěry v Boha.
Několik způsobů přípravy na vyplynutí z tohoto světa:
Při nádechu mám otevřené oči, při výdechu je zavírám.
Tak si navodím tmou přechod do nebytí mého stvoření.
Zavřené oči a výdech jako znamení – symbol touhy po prostoupení a rozplynutí v Jedno.
A tento postoj mi pomalu proniká až do morku kostí.
-
Meditace očí: kdekoli zavřu oči s tím, že když je otevřu, tak už nebudu já, ani můj svět a vlastně už nebudu mít ani oči, abych je otevřel.
-
Meditace hodin: soustředěně poslouchám tik za tikem a s každým jsem otevřen přijít o všechno, co jsem.
Poslední tik hodin, poslední krok, poslední nádech – výdech…
Přijímám, že teď jsem a příští vteřinu nebudu.
Soustředěním na teď se oprošťuji od rozptylování okolním světem.
-
Meditace kroků: každý vnímám jako by byl poslední na tomto světě. Pokud je to pro mě moc rychlé, tak počítám pouze krok levou, nebo pravou nohou a mohu přitom myslet – teď – teď – teď…
Takto se můžeme mentálně připravovat kdekoli a kdykoli se nám chce, ale hlavně uvolněně, bez křečovitého nábožného úsilí.
Zdánlivě nic moc, ale jsou to drobné krůčky, ze kterých se skládá i dlouhý pochod např. 70+ km Praha – Prčice.
-
Test připravenosti:
S otevřenýma očima vnímám celý svůj život.
Zavřu je a představím si, co všechno opouštím a také, že až je otevřu nebude nic z toho, co bylo.
Soustředím se na ochotné odpoutání a …zatím ještě jsem, ale příště…
Pokud poctivě sledujeme náš pocit při otvírání očí tak si uvědomíme svou připravenost na duchovní Splynutí.
Doslov:
Jsem schopen přijmout neodvratnost ztráty „svého“ světa, který důvěrně znám?
Nejde tu o nábožné nadšení, kdy je člověk přesvědčen o tom, že je schopen dát Bohu všechen svůj majetek a obětovat i svůj život.
Jde o naprosto střízlivé a poctivé zhodnocení svého momentálního stavu.
Meditace provádím s nejvyšší možnou důvěrou, která se ovšem neustále prohlubuje.
Pochybností si nevšímám, bez výživy mého zájmu samy odumřou.
Být ponořený v Bohu je naprosto přirozené jako dýchání.
Snažíme se dýchat?
Ne.
prostě dýcháme.
Tak je to prosté.