Rozvinutí ve „smrti“ a „nicotě“.
Momentálně medituji „touhu po okamžité duchovní smrti“, kterou jsem si upravil na stručnou a údernou „smrt“.
Jak už je člověk takto zaměřený může se spolehnout, že Bůh ho bude posilovat a opatrovat v jeho neexistenčním odevzdání.
Duchovní „smrt“ se tak stává smyslem jeho života na této zemi.
Člověk, který je zcela otevřený „smrti“ směřuje k cíli, který je absolutně nadřazený všemu ostatnímu – okolní svět však v nějaké duchovní radikálnosti nezavrhuje, ale věnuje mu pouze úsilí přiměřené jeho důležitosti.
Meditací „smrti“, která se pro nás stává tak přirozená a samozřejmá jako dýchání, si připravujeme duchovní podhoubí na růst v „nebytí“.
Pokud absolutně a bez sebemenšího zaváhání směřuji k duchovní „smrti“, tak jsem jako kámen, který nezadržitelně padá do nekonečné hlubiny BOHA.
Teď už se nemusím o nic starat a jen se oddávám „nicotě“, která je zároveň VŠECHNO.
Meditace „nicoty“, nemusí být jen dlouhá, např. 20 minut i více, ale i tzv. mikro, kdy se soustředíme třeba jen na pár vteřin, minut.
Takto ji můžeme provádět během celého dne 10 - 20x. Žijeme ji třeba i tím, že nás myšlenka na „nicotu“ provází naprosto přirozeně celý den.
Pokud meditujeme „nic“, tak už vlastně přecházíme do stavu, kdy už ani nemeditujeme, neboť přechodem do „ničeho“ přicházíme i o schopnost meditovat, přicházíme o všechno, co nás činí lidmi.
Jako kdyby zmizelo veškeré naše stvoření a s ním i vnímání Boha. Když nejsme my, tak přestává být také „nic“.
Toto se ale nedá dost dobře chápat stvořeným rozumem (výška IQ, ani jakékoli vzdělání nerozhoduje).
K přijetí myšlenek „smrti“ a „nicoty“, musí ovšem člověk dozrát duchovně – s nezbytnou Boží pomocí, samozřejmě.
Dopsáno 26. 5. 2025
Už nelpíme vůbec na ničem, ani na Bohu, tedy, spíš na naší představě Boha.
Neboť Bůh je nepředstavitelný a nepoznatelný naším stvořeným rozumem.
Ani když máme jakési poznání skrze dary Ducha svatého, tak o něm nevíme vůbec nic.
Takže budeme-li lpět na naší představě, nikdy nemůžeme splynout s Bohem, takovým, jaký opravdu je.
V tom případě ovšem budeme muset počkat až do naší fyzické smrti.
Myšlenka otevřenosti vůči nicotě mě provází celý den.
Když medituji „nic“, je to jediná myšlenka, slovo, absolutní koncentrát všech modliteb i obětování.
Nakonec to vyústí do pouhé myšlenky, která vlastně ani myšlenkou není.
Myšlenka už přestává být myšlenkou a člověk setrvává v naprosté a vědomé otevřenosti – bez otevření něčeho svého.
Každou molekulou svého stvoření, každým sebemenším pohybem, každou vteřinou svého bytí trvám na něčem pro člověka naprosto přirozeném: na okamžitém splynutí s Bohem v JEDNO
Pokud je člověk tímto směřováním prostoupen až do morku kostí, setrvává ve vědomém nemyšlení, které je vrchovatě naplněné vším o čem jsem se na těchto stránkách rozepsal.
Ale po tom množství vzletných myšlenek bych řekl, že pokud toto člověk opravdově žije, tak si ani nepřipadá kdovíjak „hluboce zbožný“, ale naprosto normální a přirozený.
Dopsáno 15. 6. 2025
Můžeme meditovat i takto:
představíme si veškeré stvoření, které vnímáme, jako led a Boha, jako zdroj tepla, který ten led pomalu rozehřívá, až nakonec nezbude vůbec nic - ani sebemenší částečka stvoření.
Vyprcháváme velmi, velmi pomalu, však pouze při plném vědomí touhy po konečném SPLYNUTÍ.
Takto můžeme meditovat (skoro) kdykoli a kdekoli, třeba jen minutu, dvě, nebo několik desítek minut, případně i hodin.
Nezbytnou podmínkou je ovšem naše bezvýhradná otevřenost vůči Bohu a naprostá tichost a nehybnost našeho ega.
Též je třeba nejvyšší možná důvěra (která se neustále prohlubuje) a neustávající trpělivost i když se zdánlivě nic neděje.
Dopsáno 28. 6. 2025
Jsme jako šumivá tableta ponořená do vody - pomalu vyprcháváme, až zmizíme v dokonalém a přirozeném spojení v JEDNO
Vyprchávání probíhá pouze při vědomé otevřenosti!
Hudba je k takové meditaci velice přínosná:
Keltská relaxační hudba k odpočinku a meditaci | "Dance of Life"
Dopsáno 30.6.2025
Nyní žiji pouze pohledem do jeho očí (nitra, nekonečné hloubky), když se dívám na svět kolem sebe - nerosty, rostliny, živočichy...
...tento pohled se ovšem neustále vyvíjí a prohlubuje.
Když říkám, že se dívám Bohu do očí, vnímám, že má oči všude,
Dívat a nořit se do hloubky mohu neustále.
I se zavřenýma očima.
Aby to nebylo až tak zahlcující: pohled na místo jedno je zároveň pohled na místa všechna - ovšem za podmínky úmyslu všechna zahrnout.
Bůh je všechno ve všem i v balvanu u cesty, ale ne tak, že by ten balvan byl Bohem, ale bez Boha by vůbec nebyl.
Bez něj by nebylo naprosto nic stvořeného na co pohlédneme, nebo jen pomyslíme.
Tváří v tvář Bohu jsou veškerá sebezbožnější slova, nebo city skoro nic, skoro nic nemohou vyjádřit (abych ale nebyl tak přísný - vzhledem k nekonečnosti a nevyjádřitelnosti Boha se veškeré stvoření a jeho konání jeví tak nepatrně, že je skoro nic).
Pouze naše nesmrtelná duše má pro Boha nekonečnou cenu, neboť on nám ji vdechl, aby měl s námi, námi svobodně zvolené, nekonečné společenství LÁSKY
Bytostné mlčení a naprostá nehybnost a otevřenost lidského nitra je to největší, co může člověk Bohu dát (ale stejně mu to „naše", vždy patřilo) – ovšem bez vyvíjení jakékoli sebenepatrnější snahy.
Nesnažit se a při tom být hluboce duchovní, by mohlo vypadat jako naprostý rozpor, ale kdo poctivě prochází touto Cestou, tomu to nebude připadat podivné a nemožné, ale naprosto jednoduché a přirozené.
I já, jako křesťan, mám stálý pocit, že dělám skoro nic, ale zároveň se nechám unášet duchovním proudem k čím dál hlubšímu „nicnedělání", které jednou dozraje k naprostému rozplynutí v JEDNO
Dopsáno 7. 7. 2025
Dívám se nepohledem
jsem nic
nic nechci
nic nemám
o nic neusiluji
nic nevím
nic nemyslím
nic nedělám
nic neříkám
ale zároveň
jsem všechno, co mám být
chci všechno
mám všechno
o všechno usiluji
vím všechno
myslím všechno
všechno dělám
všechno říkám
neboť nic, je zároveň nekonečné VŠECHNO
Dopsáno 20. 7. 2025
Pohledem do očí BOHA
se mé stvoření
pomalu rozplývá...
jako led na slunci.
Dopsáno 22. 7. 2025
Duchovní život jsem rozdělil na ten s otevřenýma očima:
vnímám veškeré své stvoření a prožívám jeho absolutní otevřenost vůči BOHU.
Ono se pak pomalu a naprosto přirozeně rozplývá až do naprostého nic...
ale okamžikem zániku mého stvoření se tajemným způsobem stává má nesmrtelná duše účastnou ŽIVOTA - nestvořeného, věčného.
Se zavřenýma očima:
dívám se nepohledem do nekonečného BOHA, bez jakékoli myšlenky, chtění, touhy, nadšení, citu, lásky, bez veškerých projevů svého stvoření...
jen tak se BOŽÍ vůle v mém životě stává dokonalou.
V samotném vytrvalém nazírání je naprosto všechno, co může člověk BOHU dát a co BŮH po něm chce.
Dopsáno 2. 8. 2025
Tuto Cestu bychom mohli přirovnat k duchovní řece, která se nakonec vlévá do nekonečného moře LÁSKY.
Stačí do ní vstoupit a cele se poddat jejímu toku.
Nemusíme nic myslet, nic chtít, o nic usilovat, všechno je naprosto přirozené, bezpečné a v naprostém souladu s BOŽÍ vůlí.
Svým úsilím k jejímu dokonalému směřování nemůžeme nic přidat, nic urychlit. Naopak, její proud jakoukoli aktivitou zpomalíme, nebo i zastavíme.
Meditaci můžeme provádět třeba jen několik minut v kuse, ale i 100x za den, kdykoli a kdekoli.
K jejímu plnému pochopení se dozrává pomalu, měsíce, léta. Hluboký duchovní život nelze "urvat" nějakou zkratkou.
Splývat můžeme každým pohybem, každým nádechem a výdechem, však pouze s plnou a vědomou otevřenosti vůči BOHU.
Nejsou zapotřebí zvláštní prostory, oblečení, není třeba zaujímat speciální postoje a meditovat půl hodiny, nebo i hodiny...
úplně stačí "střelná" meditace mnohokrát za den.
Dopsáno 22. 8. 2025