Tak jsem si všechno pročetl a připadá mi, že je ta cesta až moc náročná a pro normálního věřícího člověka nepoužitelná.
A těm tvrzením moc nevěřím, protože jsem je ještě od žádného faráře, nebo kazatele neslyšel a nějak se to vůbec vymyká mému chápání víry.
Raději budu žít tak, jak mě učí má církev, neboť to vede určitě ke spáse a tímhle se už nebudu vůbec zatěžovat.
Předem musím zdůraznit, že nikdo z těch, kteří se vydají na tuto Cestu, by se neměl vyvyšovat nad ty, kteří se pro ni nerozhodnou.
To by svědčilo o tom, že jeho putování vlastně ani nezačalo, neboť ego nemá tiché a nehybné, ale řve a skáče jako pavián.
Všechny křesťanské církve předkládají svým věřícím učení, které vede ke spáse. Ale jsou i náročnější cesty, po kterých je schopna a ochotna jít jen menšina lidí a tato je asi jedna z nich.
Cesta je o duchovním putování v nitru člověka, takže se nedá nikým z vnějšku kontrolovat a usměrňovat.
Záleží tedy pouze na poctivosti a vytrvalosti poutníka.
Nedá se tedy o ní dost dobře kázat a učit lidi, jak se pro ni rozhodnout, jak putovat a případně poskytnout oporu, když na člověka přijde únava a pochybnosti.
Lidé tento způsob prožívání víry neznají, tak jsou vůči němu logicky skeptičtí, ale když se k těmto textům později vrátí, tak se jim možná budou zamlouvat více – já jsem také tři roky chodil každý týden do jednoho evangelického sboru (bylo mi tam lidsky dobře, je to asi 40 let), než jsem konečně přijal Pána Ježíše.
Před tím mi přišla víra v Boha, jako něco až moc náročného😊
Co dělat na Cestě, když je mi těžko a potřebuji duchovní oporu.
Chápu, že někteří lidé by chtěli, aby Bůh vyřešil problémy, které je trápí, co nejrychleji.
Pokud není Boží vůle, aby se něco stalo, tak ale nepomůže ani modlení od rána do večera po x dnů, nebo měsíců.
Nejúčinnější „nátlak" na Boha je, když mu svůj život dokonale otevřeme a neustále intenzivně, ale v naprosté tichosti a nehybnosti v tom stavu setrváváme.
Jakou mám jistotu, že bude Bůh konat, když se mu tímto způsobem otevřu?
100%
Příklad: rodiče mají dítě a to se dostane do svízelné situace, takže je prosí, aby mu pomohli. Ti ale nemají čas, ani chuť, protože si raději užívají a volání vlastního dítěte o pomoc je jen obtěžuje. Drtivá většina rodičů je však obětavých a kdykoli mu s čímkoli pomůže.
BŮH ale své děti miluje NEKONEČNĚ, takže jakákoli nechuť člověku pomáhat je už z jeho podstaty NEMOŽNÁ.
On jako VŠEVĚDOUCÍ dokonale ví co nás trápí a co by nám prospělo, ale to se mnohdy rozchází s našimi lidstvím omezenými představami.
Takže zárukou jeho dokonalého působení v našich životech je naše naprostá otevřenost a důvěra.
Ten příměr s duchovním ponořením mi nějak nesedí, jako bych se při tom dusil, nebyl by vhodnější?
A co objetí?
BŮH stvořil všechny nerosty, rostliny, živočichy, vzduch, který dýcháme i nás, lidi. Dá se říci, že ON je všechno ve všem a bez jeho vůle by nebylo naprosto nic.
Obklopuje a prostupuje nás tak, jak si to vůbec neumíme představit.
Navázat s ním hluboký vztah je velice jednoduché: stačí zavřít oči a uvědomit si, že ON mě vlastně neustále objímá a jen na mě je, abych se tomu objetí bezvýhradně oddal.
Objímají-li se lidé, kteří se mají rádi, tak jim to dělá moc dobře, ale časem se vztah může pokazit, nebo je rozdělí smrt.
Objetí BOHEM ale trvá věčně
Nikdy nepřestává, pokud se ho ovšem dobrovolně nezřekneme
BŮH neobjímá fyzicky, povrchně, jako člověk, ale zvláštním a pro nás těžko pochopitelným způsobem každou sebenepatrnější částečku našeho těla, duše a v podstatě celý náš život...
...ovšem pod podmínkou, že mu všechno zpřístupníme.
Můžeme se nechat objímat kdykoli a kdekoli, ať máme oči zavřené při soustředěné meditaci, nebo otevřené při chůzi, sprchování, při jídle...
... pouze stačí v duchu říci ANO, kdykoli na BOHA pomyslíme
Ponoření i objetí je prakticky to samé, jen každému pocitově vyhovuje jiné přirovnání
Není to pro normálního člověka moc náročné?
Je i není
Uvolnit se, zavřít oči a ponořit se do nekonečné BOŽÍ LÁSKY, je k pochopení velice snadné, není zapotřebí zvláštních fyzických výkonů, biblických aj. znalostí...
Je ale nezbytně nutná bytostná a vytrvalá touha po BOHU, která neustává i když se týdny a měsíce zdánlivě nic neděje.
Člověk si připadá jako lenoch, který jen zabíjí čas, když se hlasitě v kleče nemodlí, nekoná žádné BOHU libé skutky, neúčastní se aktivně církevních obřadů a shromáždění, nepročítá nábožnou literaturu, neposlouchá přednášky...
Ale i naprosté mlčení je žádoucí aktivita, ve které je obsaženo vše, co člověk slovy nedokáže vyjádřit.
Může se takto ponořit i člověk, který se duchovně teprve hledá?
Ne
Napřed by se měl soustředit pouze na BOHA OTCE, SYNA A DUCHA SVATÉHO, osvojit si základy věrouky a vstoupit na tuto cestu až duchovně dozraje k dospělosti.
Někteří hledající mají tendenci si z jednotlivých náboženství vybírat pouze to, co se jim líbí a pak z toho mají jakousi duchovní bramboračku.
Nějakým způsobem je to sice může uspokojovat, ale s Cestou, kterou já předkládám, to nemá nic společného.
Je to nějak moc jednoduché, vždyť o cestě do duchovní hloubky jsou napsány už tisíce knih a proč bych měl uvěřit, že zrovna tento stručný návod je ten pravý.
Také bych se takto ptal, kdybych ho viděl poprvé.
Ale když se člověk zamyslí, jestli má tento návod oporu v Bibli, tak dojde k závěru, že ano.
Sám jsem v jedné křesťanské církvi asi 35 let a vždy jsem měl na mysli, aby cesta k Bohu byla krátká, jasná a srozumitelná i člověku, který nemá čas, schopnosti ani chuť pročítat spousty knih, naposlouchat desítky hodin naučných videí a to všechno k nějakému užitku v mysli zpracovat.
Alespoň mě taková záplava informací připadala dosti zahlcující, takže mám radost, že se mi konečně vyjasnilo a mohu se o tento dar s každým podělit.
Každá církev má své rituály, zvyklosti, učení a toto je jen určitý funkční doplněk k prohloubení duchovního života.
Mohu při ponoření BOHA o něco prosit?
Ne
prosby jsou vhodné jindy, zde je třeba mlčet a BOHU do jeho působení ničím nezasahovat.
Ale BŮH zná dokonale naše myšlenky a touhy, takže si s nimi poradí podle své láskyplné vůle.
Proč by měl BŮH působit tak, jak je o tom neustále řeč?
Protože mu dělá bezmeznou radost, když mu s důvěrou otevíráme svůj život a necháme ho, aby ho proměňoval podle své vůle.
Ale co když mi vezme něco, čeho si nejvíc považuji a naopak dá to, o co vůbec nestojím?
Ano
S takovou obavou (třeba jen ve skrytu duše) se musí vyrovnávat každý věřící člověk - pokud je k sobě opravdu kritický a poctivý.
Pro zkoušku stačí, když si vezme sebemenší detail ze svého života, položí ho na otevřenou dlaň a nabídne BOHU, aby si s ním dělal co je mu libo.
Aby ho obohatil, proměnil, nebo úplně odejmul...
Ale co nabídnout BOHU větší a zásadnější věci na kterých mi velice záleží...
Natož celý můj život se vším, co do něj patří...
Není vůbec snadné se otevřít BOHU tak, aby měl přístup i do těch nejmenších detailů a nechat ho, aby se mnou dělal vše, co má za dobré.
A co tedy s tím?
Už jinde jsem psal, že rodiče opravdu milující své děti pro ně chtějí a udělají jen to nejlepší.
A BŮH, který nás miluje nekonečně a ví dokonale, co by nám nejvíce prospělo, by nás měl připravit o něco opravdu cenného, nebo nám vnutit to, co by nám jakkoli uškodilo?
Někdo ale může namítnout, že láska mezi lidmi se projevuje jasně a viditelně, třeba slovy, pohledy, doteky, nebo i písemně.
Ale věřit na BOŽÍ LÁSKU, když nemám nějaký hmatatelný důkaz, jen nábožné knihy a řeči...
Ale kdyby to bylo snadné a jasné komukoli a hned, věřících by byly takové zástupy, že by kněží a kazatelé absolutně nestíhali, kostely a modlitebny kapacitně nestačily, takže určitá nesnadnost má možná určitý smysl.
Vždyť co opravdu cenného člověk má zadarmo, nebo jen s malým úsilím?
Ale na toto téma už bylo napsáno mnoho knih autory, kteří jsou nesrovnatelně fundovanější než já.
Ale já bych si chtěl nechat něco svého, třeba lásku k člověku, kterého velice miluji. Proč mám dávat BOHU úplně všechno?
Zuby, nehty
se člověk drží svých představ o životě, o lásce a BOHA by kolikrát jen povolal na pomoc, když mu teče do bot.
On přece ví nejlépe co mu prospívá, co si ponechat, co dát a nějaký VŠEVĚDOUCÍ BŮH přece neví, jak je jeho cit hluboký a naplňující, on ho přece nemůže žádným způsobem vylepšit, že?
A co kdyby ho - jaká hrůza - o jeho velkou lásku dokonce připravil?
Jsou to sice úvahy mylné, ale velice lidské a pochopitelné.
Lásku k blízkému člověku mohu prožívat bezprostředně, mohu ji vnímat dotekem, citem, všemožnými projevy náklonnosti a to bych měl teď odevzdat BOHU jen proto, že je to duchovně správné a žádoucí?
Ale položme si otázku: je BŮH zloděj, který by nás chtěl okrást o něco opravdu cenného?
Ne
Ale jak naše důvěra v něj poroste, bude nám čím dál méně zatěžko mu cele vložit do rukou i to, na čem dosud až křečovitě lpíme.
Sice už každý křesťan xkrát slyšel, že BŮH je LÁSKA, ale nějak si umí představit jen lásku mezi lidmi, sice nedokonalou, ale když se zadaří, tak moc krásnou a naplňující.
Jako věřící se třeba modlí: ne má, ale jen Tvá vůle se staň.
Myslí to třeba upřímně, ale něco vyslovit a opravdu podle toho žít jsou kolikrát dvě rozdílné věci.
Ale třeba jen neví, jak na to.
A právě tato meditace by měla člověku umožnit očistu jeho života ode všeho, co mu duchovně neprospívá.
Opravdu tento návod funguje?
V mém případě ano
Když jsem se po pár měsících této meditace ohlédl, tak myšlenky a postoje, které jsem měl a potřeboval se jich zbavit, byly ztlumené, nebo se úplně vytratily.
Podmínkou ale je, že na nich člověk nesmí lpět a tak bránit BOHU, aby se věnoval jejich tříbení a očistě.
Ale jak je to možné, že BŮH působí, když nic nedělám a pouze pohodlně sedím?
Nezáleží až tak na činnosti vnější, ale stavu mysli, která je aktivně otevřena BOŽÍMU působení.
Může mě BŮH dokonale očistit od hříchů a co se mnou pak bude?
Může a chce
Nevím
Příklad: pokud koupe rodič své špinavé dítko, tak na něm přece nenechá schválně třeba malý kousek špíny jen proto, aby nebylo příliš dokonale čisté.
A BOHU se naše špína-hřích oškliví nekonečně víc, než rodičům špína vlastních dětí.
Akorát se musí BOŽÍ dítě té očistě plně poddat a neříkat, nebo jen v nejskrytějším koutku duše si myslet: všechno mi BOŽE můžeš důkladně vydrhnout, ale tady a tamhle...
A pokud by někdo namítal, že jsme přece lidé hříšní a v takovém stavu (třeba naším úsilím s pomocí BOŽÍ značně vylepšenému) i musíme zemřít, že teprve po naší smrti může být naše očista dokonána, tak tomu bych řekl:
Kdo jsme my, že budeme říkat VŠEMOHOUCÍMU BOHU, co je a co není možné?
Co s námi pak bude, nevím, ale žádná starost, bude to dokonalé.
Jako vše, co nekonečně milující BŮH koná.
Mohu se ponořit do BOŽÍ LÁSKY s tím, že si něco nechám jen pro sebe?
A proč?
Když se sprchujeme, nebo koupeme doma ve vaně, tak si také necháme kousek těla schválně suchý a špinavý, abychom to s čistotou tak moc nepřeháněli?
Natvrdo řečeno: co neotevřeme BOHU k tomu umožníme přístup jeho odpůrci!
A chceme být otevření vůči zlu, které nám chce jen ubližovat?