Jaké jsou předpoklady pro absolvování této cesty?
Hned na začátku spousta vědomostí?
Stačí základy, bezvýhradná otevřenost a pak člověk může pomalu pokračovat dál.
Pro začátek by mohlo stačit to podstatné, co by se dalo sepsat na stránku A4 – krátké představení oběti Ježíše Krista, přiblížení trojjedinosti Boha, jeho vlastnosti a hříšnost člověka.
Jaká suma vědomostí je tedy vůbec zapotřebí?
To je ryze individuální, ale za základ bych pro většinu lidí považoval pročtení Nového zákona (též SZ, pro pochopení souvislostí) + pár kvalitních knih.
Ale co nám vůbec řeknou veškeré nábožné knihy světa o Bohu?
Skoro nic.
Protože nám omezený, stvořený mozek nedovolí opravdu poznat Boha v celé jeho velikosti a slávě, neboť on je NEKONEČNÝ a tím pádem NEPOZNATELNÝ.
To, co máme díky knihám k dispozici nám stačí k určitému stupni duchovního života a k naší spáse, ale vůči nekonečnému Bohu jsme v pozici člověka, který náprstkem nabral vodu z oceánu a tvrdil by, že ho nabral úplně celý.
Možná je dobré, když člověk není kdovíjak duchovně vzdělaný a sečtělý, protože mu to umožňuje soustředění na absolutní podstatu duchovního života.
Takže doporučenými vědomostmi nezatížený člověk by mohl třeba nahlédnout duchovní život novýma očima a nechodit pouze vyšlapanými, nadiktovanými cestičkami, ale potom musí počítat s tím, že pro ostatní bude tak trochu vzbouřenec.
Někteří lidé však mají vrozené mimořádné schopnosti např. výtvarné, hudební… ale mimořádné mohou být i dary duchovní, takže zrání těchto lidí je přímo ohromující.
Hlavním předpokladem pro všechny je ovšem opravdová touha po duchovním splynutí s Bohem.
K tomuto putování je však ještě nutný postupný růst v trpělivosti, poctivosti, rozvaze, vytrvalosti, jisté duchovní zralosti a neustále prohlubované důvěře.
Čerstvě věřící jsou mnohdy tak nadšení, že by chtěli velkých věcí dosáhnout hned teď a nejsou schopni (alespoň pro začátek) utišit a zklidnit své ego, což je podmínka, bez které je zbytečné se na tuto cestu vůbec vydávat.
Člověk by neměl čekat okamžité výsledky, nesmí pospíchat, aby se duchovně neutavil a nepřecenil své síly.
Na této cestě nejde o plnění všelijakých norem, účastí, předepsaných úkonů, které jsou v náboženském společenství hodnoceny.
Zde nejde o složení zkoušky z nábožnosti tím, že si osvojím značnou sumu duchovních vědomostí (které jsou ovšem jinak prospěšné).
Zde jde o samu podstatu duchovního života, který je převelice jednoduchý: absolutní otevřenost vůči Bohu a naprostá tichost a nehybnost našeho ega, které nesmí zasahovat do dokonalého Božího působení v nás.
Každý opravdový křesťan touží žít podle BOŽÍ vůle a tato cesta je možnost, jak se pomalu a jistě oddávat její nejčistší podobě.
Zde provází člověka myšlenka na jeden cíl, o kterém absolutně nepochybuje a nenechá se od něj nikým a ničím odradit.
Pokud chceme jít do hloubky a duchovní život si opravdu užít, tak by bylo velice pošetilé žít s Bohem tak nějak napůl, nebo zkoušet, jestli tento způsob vůbec funguje a případně ucuknout, když to tedy nějak není ono.
Pokud se však někdo po této cestě vydá, neměl by si v žádném případě myslet, že je něco více než ostatní.
Někdy se mi zdá, že je tato cesta příliš těžká, neuchopitelná a je zbytečné, abych se o ní sáhodlouze rozepisoval, ale je možné, že bude pro některé lidi mnohem snadnější a přirozenější, než si teď umím představit.
Vždyť v první řadě záleží na bezvýhradné otevřenosti člověka vůči BOHU a ON mu pak s radostí vyjde maximálně vstříc.
Řekl bych, že by zde mohl hledající najít pevný a spolehlivý duchovní poklad v záplavě nejrůznějších náboženských uskupení.