Mistr Eckhart a středověká mystika
Náhled - počet stránek: 73
Mistr Eckhart a středověká mystika E-kniha - Alza.cz
Toto je pravděpodobně úryvek z rozboru jeho díla, který jsem si před lety zapsal, ale nějak ho nemohu dohledat.
Třetí základní myšlenkou, a nutným důsledkem myšlenek předchozích, Eckhartovy mystické filozofie je
VYSTOUPENÍ ZE SEBE A SPLYNUTÍ S BOHEM
– podmínkou tohoto splynutí je
ZŘEKNUTÍ SE HŘÍCHU
který nás od Boha odděluje, dále dosáhnutí klidu a vnitřního uvolnění a dospění k „oproštění“, tj. k
ODLOUČENÍ SE OD VŠECH POZEMSKÝCH VĚCÍ A NAKONEC I OD SVÉHO VLASTNÍHO JÁ A VZDÁNÍ SE VLASTNÍ VŮLE
– jen tak jedinec vejde do vůle Boží.
Po tomto vejití se podle Eckharta stává lidská duše rovnou Bohu a poznává přitom, že všechno kromě Boha je nejen bezcenné, nýbrž zcela nicotné, že všechno existuje jen potud, pokud je to v Bohu – v tomto stavu duše vystoupí nad prostor a čas a poznává, že bytost, která je základem všeho, není časová pomíjivost, nýbrž věčná, bezčasová přítomnost. Duše ale také poznává věčnou nutnost, která je základem všeho, protože “ …z nutnosti musí Bůh dělat všechna svoje díla…“
Tato poznaná věčná nutnost také zakládá proces vykoupení, kterým duše vstupuje do Boha – nutnost opět nikoli jen pro člověka, nýbrž také pro Boha, protože „Bůh nás může postrádat právě tak málo, jako my jeho“.
Eckhart, podobně jako celý křesťanský středověk, vidí spásu jedince v podstatě v poznání – rozdíl oproti např. scholastikům je ale v tom, že toto poznání je u Eckharta mystické a
LZE HO DOSÁHNOUT JIŽ V POZEMSKÉM ŽIVOTĚ.
Eckhartovo dílo, plné jazykového mistrovství a duchovní a náboženské hloubky, jedno z nejvelkolepějších děl v dějinách křesťanského ducha, nicméně v teologických kruzích v průběhu staletí zapadlo – až moderní doba, a jedinec hledající cestu k sobě i k vyšším duchovním hodnotám, toto dílo znovu postupně objevuje.
Myšlenky, které mě v knize zaujaly:
Všechny dary, které kdy dal na nebi a na zemi, dal jenom proto, aby mohl dát jeden dar - a to je on sám.
Všemi těmi dary nás chce jen připravit pro ten dar, který je on sám a všechna díla, která kdy Bůh na nebi a na zemi vykonal dělal jen proto, aby mohl udělat jediný skutek, totiž oblažit se, aby mohl oblažit nás.
A tak říkám: ve všech darech i skutcích se musíme naučit nahlížet Boha a s ničím se nesmíme spokojit a u ničeho nemáme zůstat stát.
strana 163
Věř, že nemůže stačit, aby byla mysl člověka odloučená právě jen v tomto přítomném okamžiku, kdy se chce zavázat Bohu.
Člověk musí mít odloučenost dobře vycvičenou, která už napřed předjímá a potom také vydrží.
Jen pak může přijímat od Boha velké věci a Boha ve věcech.
Není-li však připraven zkazí ten dar a s darem i Boha.
To je také důvod, proč nám Bůh nemůže kdykoli dát, co si vyprošujeme.
To není jeho chyba, protože on má tisíckrát víc naspěch s dáváním než my s přijímáním:
Ale my mu činíme násilí a křivdu tím, že bráníme jeho přirozenému působení svou nepřipraveností.
Člověk se musí naučit, aby při všech darech ze sebe vyhnal své sebe, aby si nepodržel nic vlastního a aby nic nehledal, ani užitek, ani potěšení, ani vřelost, ani sladkost, ani odměnu, ani království nebeské, ani vlastní vůli.
Bůh se nikdy nedal a také nikdy nedá do nějaké cizí vůle - jen do své vlastní vůle se dává.
Ale kde Bůh najde svojí vůli, tam se dává a pouští dovnitř se vším, co jest.
A čím víc zanikáme svému, tím pravdivěji vznikáme v tomto.
Proto nestačí, když se jedenkrát vzdáme sebe a všeho, co máme a dovedeme, nýbrž musíme se často obnovovat, abychom tak byli ve všem prosti a svobodni.
strana 164
Proto chceš-li najít v Bohu celou útěchu a radost, hleď, abys byl prost všeho stvoření a každého potěšení ze stvoření.
Jistě, dokud tě stvoření těší a může těšit, nenajdeš nikde pravou útěchu.
Když už tě nemůže potěšit nic neř Bůh, věru, Bůh tě potěší a s ním a v něm všechno, co je rozkoš.
Těší-li tě, co není Bůh, nemáš útěchu tady ani tam.
Netěší-li tě však stvoření a nechutná-li ti, najdeš obojí tady i tam.
Tak nese prázdnota, chudoba a zbavenost ode všeho stvoření duši vzhůru k Bohu.
strana 186
Toto Jedno je naše blaženost a čím jsme mu víc vzdáleni, tím méně jsme syn či synové, a také svatý Duch v nás méně dokonale pramení a z nás vyvěrá.
A čím jsme Jednomu blíž, tím pravdivěji jsme Boží syn a synové, a tím víc z nás vytéká Bůh svatý Duch.
Svatý Augustin říká, že nejlépe chápe a přijímá Písmo ten, kdo s prázdným duchem hledá hledá smysl a pravdu Písma v něm samém, to jest v Božím duchu.
Proto dobře říká jedna glosa k Písmu, že to, co svatý Pavel napsal, nemůže nikdo pochopit ani učit, nemá-li toho ducha, v němž svatý Pavel mluvil a psal.
A to je všecko, nač si stále stěžuji, že hrubí a nevzdělaní lidé, prázdní a nedotčení Božím duchem, chtějí podle svého hrubého lidského rozumu posuzovat, co slyší a čtou v Písmu, které je řečeno a napsáno od Ducha svatého a v Duchu svatém, a nemyslí na to, že je psáno: "Co je nemožné u lidí, je možné u Boha" (Mt 19,26).
strana 195
Tak zamýšlí Bůh ve všech svých skutcích jeden jediný požehnaný účel, totiž sebe sama, a aby duši se všemi jejími silami dovedl do tohoto cíle, to jest sebe sama.
Kvůli tomu činí Bůh všechny své skutky, kvůli tomu rodí Otec svého Syna v duši, aby všechny síly duše dospěly do téhož cíle.
Jde za vším, co je v duši, a všecko to zve k této hostině a ke svému dvoru.
Jenže duše se se svými silami rozestřela a rozptýlila navenek, každá do svého díla: síla zraku do očí, síla sluchu do uší, síla chuti do jazyka, a tak je její působení dovnitř o to slabší, neboť každá rozptýlená síla je nedokonalá.
Proto chce-li uvnitř silně působit, musí všecky své síly svolat zpátky domů, posbírat je ze všech rozptýlených věcí do jednoho vnitřního působení.
strana 211
Teď byste ovšem mohli namítnout: Pane, vy říkáte, že naše spása je v nevědění, ale to je jako v nějakém nedostatku.
Bůh stvořil člověka k tomu, aby věděl, jak říká prorok: "Pane, učiň je vědoucími."
Kde je nevědění, tam je nedostatek a prázdnota, takový člověk je jako dobytek, jako opice, hlupák, a to tak dlouho, dokud zůstává v tom nevědění.
- Člověk tu musí dospět k jinému, přetvořenému vědění, a to nevědění nemůže vzniknout z nevědomosti, ale člověk má dojít od vědění k "nevědění".
Pak se stane vědoucím božským nevěděním a jeho nevědění bude zušlechtěno a ozdobeno nadpřirozeným věděním.
A zde, kde jen trpně snášíme, jsme dokonalejší, než kdybychom něco činili a vykonávali.
Ale naše blaženost nespočívá v činnosti, nýbrž v tom, že trpně snášíme Boha.
A oč je Bůh vznešenější než stvoření, o tolik je dílo Boží vznešenější než moje.
A proto říkají někteří mistři, že právě v tom je duše souměřitelná s Bohem, neboť jako Bůh nezná míry v dávání, tak nezná ani duše míru v braní a přijímání.
strana 213
Proto tvé nevědění není nedostatek, nýbrž tvá nejvyšší dokonalost, a tvá trpnost se tak stává nejvyšší činností.
A tak, tímto způsobem se musíš zříci vší své činnosti a umlčet všecky své síly a schopnosti, máš-li v sobě v pravdě nalézt toto zrození.
stránka 214
Neboť pokud si myslíš, že v nějaké vřelosti, ve sladkém vytržení a vůbec spojení dostaneš nebo užiješ Boha víc než u kamen nebo ve stáji, děláš vlastně totéž, jako bys Boha vzal, omotal mu kolem hlavy plášť a strčil ho pod lavici.
Neboť kdo hledá Boha nějakým určitým způsobem, chytí se toho způsobu, ale Boha, který je v tom způsobu skryt, mine.
Naopak, kdo hledá Boha bez způsobu, najde ho tak, jak on sám v sobě jest - a takový člověk pak žije se Synem a je život sám.
Kdyby se někdo ptal života: Proč žiješ? a ptal se ho třeba po tisíc let, kdyby mohl odpovědět, řekl by vždycky totéž: Žiju proto, abych žil.
To proto, že život žije ze svého vlastního základu a ze svého vlastního vyvěrá.
Žije a nemá žádné proč - právě proto, že žije jen sebe sama.
Kdyby se zeptali pravdivého člověka, takového, který jedná ze svého vlastního základu, "proč děláš své skutky?", kdyby měl odpovědět správně, neřekl by také nic jiného, než "dělám je, abych je dělal".
Kde končí stvoření, tam začíná bytí Boží.
A nic nechce od tebe Bůh naléhavěji, než abys vyšel sám ze sebe jakožto stvoření a nechal Boha v sobě být Bohem.
I ten nejmenší obraz stvořeného, který by se v tobě vytvořil, je stejně velký jako Bůh.
Jak to?
Protože celému Bohu zahrazuje cestu k tobě.
Neboť jakmile do tebe takový obraz vstoupí, musí mu Bůh s celým svým božstvím ustoupit.
Když ale ten obraz odejde, vstoupí Bůh.
Na to, abys vyšel ze své stvořenosti, čeká Bůh tak toužebně, jako by na tom závisela celá jeho blaženost.
Nuže, milý člověče, co ti může uškodit, když dopřeješ Bohu, aby byl v tobě Bohem?
Vyjdi ze sebe úplně a beze zbytku kvůli Bohu a Bůh vyjde ze svého jen kvůli tobě.
A když oba vyjdou, co zůstane je jedno jednoduché jedno.
V tomto jednom rodí Otec svého Syna v nejvnitřnějším zdroji.
Tam vykvétá Duch svatý, tam vyráží v Bohu vůle, která patří duši.
A když vůle zůstane nedotčena všemi stvořeními, je svobodná.
Kristus říká: Nikdo nevstoupí na nebesa leč ten, který sestoupil z nebes." (J 3, 13)
Všecky věci jsou stvořeny z ničeho, proto je jejich vlastní původ nic.
A když se tato vznešená vůle skloní ke stvoření, uplyne i se stvořením do jeho nicoty.
strana 220
Má-li se duše seznámit s Bohem, musí být slepá.
Proto říká: "viděl nic", z jehož světla je všechno světlo a z jehož bytí je každé bytí.
O tom mluví nevěsta v knize lásky: "Když jsem odešla kousek dál, našla jsem, koho miluje má duše."
Ten kousek, co odešla, to byla všechna stvoření.
Kdo se jich nezbaví, Boha nenajde.
Míní také: ať je to, čím poznávám Boha, sebemenší a sebečistší, přece to musí pryč.
Dokonce i když to světlo, které je skutečně Bůh, beru tak, jak se dotýká mé duše, je to špatně.
Musím je brát tam, kde vyvěrá.
Světlo nemohu dobře vidět tam, , kde svítí na stěnu: musím obrátit oko tam, odkud vychází.
A dokonce, i když je beru tam, odkud vychází, musím být ještě zbaven toho vycházení samého: nemám je brát ani jak se dotýká, ani jak vychází, ani jak se samo v sobě vznáší, neboť to všechno je ještě (určitý) způsob.
Boha musíme brát jako způsob beze způsobu a bytí bez bytí, neboť on nemá žádný způsob, není žádným způsobem.
O tom mluví svatý Bernard: Kdo tě chce poznat, Bože, musí tě měřit bez míry.
strana 230
Věz, že dokud hledáš něco svého, nemůžeš Boha nikdy nalézt, protože nehledáš jen a jen Boha.
Hledáš něco s Bohem a děláš totéž, jako by sis z Boha udělal svíčku, abys s ní něco hledal a když tu věc najdeš, zahodíš svíčku pryč.
Totéž děláš ty: cokoli hledáš s Bohem, je to nic, ať je to cokoli, užitek, odměna, vřelost nebo cokoli: hledáš nic a také najdeš nic.
Že nic nenajdeš, to není ničím jiným, než že jsi hledal nic.
Všechna stvoření jsou holé nic.
Neříkám, že jsou něco malého nebo vůbec něco: jsou holé nic.
Co nemá podstatné bytí, je nic.
Žádné stvoření nemá podstatné bytí, neboť jeho bytí úplně závisí na přítomnosti Boží.
Kdyby se Bůh od nich jen na okamžik odvrátil, nezbylo by z nich nic.
Jak jsem už říkal - a je to pravda - kdo by k Bohu přibral celý svět, neměl by o nic víc, než kdyby měl Boha samého.
strana 233
Když Bůh stvořil všechna stvoření, byla mu tak nicotná a úzká, že se v nich nemohl pohybovat.
Ale duši udělal tak sobě podobnou a přiměřenou, aby se duši sám mohl dát, neboť cokoli by ji jiného dal, je pro ni jako nic.
Bůh se mi musí dát za vlastního tak, jako je vlastní sám sobě, jinak jsem nedostal vůbec nic, co by mi mohlo zachutnat.
Aby ho člověk mohl tak úplně přijmout, musí se sám sebe úplně vzdát a ze sebe vyjít, pak dostane hned od Boha všechno, co má, a za vlastní tak, jak on to má, a naše Paní a všichni, kdo jsou v nebeském království: všem stejně a jako do vlastního.
Kdo tak stejně vyšli sami ze sebe a vzdali se sami sebe, ti také stejně dostanou a ne méně.
strana 234
Vězte však, že Bůh miluje duši tak silně, že kdyby mu někdo tu lásku k duši vzal, vzal by mu jeho život a jeho podstatné bytí a že by Boha zabil, smí-li se to tak říci.
Neboť v téže lásce, kterou Bůh miluje duši, z téže lásky vykvétá Duch svatý a tatáž láska je Duch svatý.
Když tedy Bůh duši tak silně miluje, musí duše být stejně velká věc.
strana 236
Když duch na něčem drží a lpí, může ho s tím každý táhnout za sebou.
Kdežto člověk, který na ničem nedrží ani nelpí, zůstane bez pohnutí, i kdyby převrátili nebe na zemi, protože na ničem nelpí a nic nelpí na něm.
strana 238
Za třetí: člověk nemůže nabídnout Bohu nic milejšího než klid.
Všeho bdění, postění, modlení a odříkání Bůh nemá zapotřebí a nic na ně nehledí - na rozdíl od klidu a spočinutí.
Bůh nemá zapotřebí nic jiného, než abys mu dal klidné srdce: pak působí v duši takové skryté a božské skutky, že při nich žádné stvoření nemůže nic přispět, ba ani přihlížet.
strana 241
Tak je to i s duší: když je úplně sjednocena s Bohem a pokřtěna v božské přirozenosti, ztratí všechny překážky a neduhy a nestálost, je zcela obnovena božským životem a uspořádána ve všech svých mravech a cnostech.
Proto říká David: "Bůh dal každé věci její místo: rybě vodu, ptáku vzduch, zvířeti zemi a duši božství."
strana 242
Ale proč žiješ?
Abys žil, ale stejně nevíš, proč žiješ.
Tak je život sám o sobě žádoucí, že po něm člověk touží kvůli němu samému.
Co je život?
Můj život je Boží bytí.
Je-li Boží bytí můj život, musí být Boží bytí moje bytí a Boží podstata moje podstata, nic méně a nic víc.
strana 250
Proto Bůh zemřel, abych já zemřel celému světu a všem stvořeným věcem.
strana 255
Dokud totiž nazíráme, nejsme ještě jedno s tím, co nazíráme.
Dokud má naše pozornost nějaký předmět, nejsme ještě jedno v jednom.
neboť kde není nic než jedno, tam není vidět nic než jedno.
Proto Boha nelze vidět, leda slepotou, nelze poznat, leda nevědomostí, a nelze pojmout, leda nerozumem.
A tak, protože i duše je stvoření, má se vyhodit ze sebe samé, a má vyhodit ze sebe i všechny svaté i naši Paní, protože i to jsou stvoření.
Proto má duše zůstat nahá a být bez potřeb vůči všem věcem - tak vejde duše do sjednocení svaté Trojice.
Může být blaženější, dá-li se vést holým božstvím, jehož zjevením je Trojice.
V holém božství už není žádné konání a žádné dílo, proto je duše dokonale blažena teprve tehdy, když se vrhne do pustiny božství, kde už není žádné dílo a žádná podoba., aby se tam pohroužila do pouště a ztratila se v ní, zničila se ve svém já a všímala si všech věcí tak málo, jako když ještě nebyla.
Tak je sama v sobě mrtva a žije v Bohu, a to, co je mrtvé, není nic
Tak se duše pohřbená v Bohu, rozplyne v nic.
O těchto lidech říká svatý Pavel: "Jste mrtví a váš život je skryt s Kristem v Bohu".
strana 260
Až k smrti musí být zarmoucena i naše duše, dokud v nás nezemře všechno, co si žije vlastní vůlí a k vlastnímu prospěchu, i všechna vůle.
když duše takto odumře životu svých žádostí a svého prospěchu a bude pohřbena v Bohu, bude pro všechno stvoření skrytá a neznámá, takže už nikdy nemůže být zarmoucena.
Dejte teď pozor, podle čeho lze poznat, je-li člověk vtažen do svaté Trojice.
Za prvé, dostane-li se duši, aby nahlédla Ducha svatého, zahladí se tím všechny její viny a ona zapomene na sebe a na všechny věci.
Druhé, co od božství dostane, je věčná moudrost Otce, poznání a rozlišení všech věcí.
Tak už se nebude nic domnívat a myslet a věřit, protože dospěla k pravdě.
A cokoli před tím věřila a poznávala ze všech možných slov a znamení, , co jí bylo naznačeno, ať lidmi nebo duchem, na to se teď nepotřebuje nikoho ptát, jako někteří lidé, kterým se pravdy nedostalo: kdykoli se jim zjevuje čistá pravda, chtěli by lidskými smysly pochopit, co přesahuje chápání všech andělů.
Proto se vyptávají druhých lidí a když jim to ti vyloží, jak sami pochopili hrubými smysly, přijímají to stejně hrubě, jako to slyšeli.
Potom tvrdí, že to není správné a že se to nemůže snést s křesťanskou vírou, považují to za nesprávné a myslí si, že je to to, za co to sami považují, neboť to vůbec nepoznali.
V tom se však klamou.
strana 261
A teď dávejte dobrý pozor.
V té vznešené síle říká Otec svému jednorozenému Synu: "Chlapče, vstaň!"
Bůh je s duší tak sjednocen a má s ní tak velkou jednotu, že to není k uvěření, a Bůh sám o sobě je tak vysoký, že ho žádné poznání ani toužení nemůže dosáhnout.
Toužení ovšem sahá dál než všechno, co se dá rozumem pochopit.
Je širší než všechna nebesa i než všichni andělé - a přitom z jediné jiskřičky anděla žije všechno, co je na zemi.
Toužení je široké, nezměrně široké.
Ale všechno, co může rozum pochopit a toužení si přát, to není Bůh.
Kde končí rozum a končí toužení, tam je temno, tam září Bůh.
strana 262
Je v duši taková síla, pro kterou jsou všechny věci stejně sladké, a to nejubožejší i to nejlepší ze všeho, to je všechno této síle stejné: ona bere všecky věci nad každým zde a nyní.
Nyní - to je čas, a zde - to je místo, to místo, kde právě stojím.
A kdybych úplně vyšel sám ze sebe a sám sebe se docela zbavil, tu by sám Otec z nebes rodil v mém duchu svého jednorozeného Syna tak dokonale, že by ho zároveň rodil i ten duch.
A při samé pravdě, kdyby můj duch byl tak ochoten a hotov jako duše našeho Pána Ježíše Krista, působil by Otec ve mně stejně dokonale jako ve svém jednorozeném Synu a o nic méně, neboť mne miluje toutéž láskou, jakou miluje sám sebe.
strana 263
Chudoba je dvojí.
Jedna je vnější chudoba, a ta je velice dobrá a zaslouží si chválu u toho člověka, který ji dobrovolně snáší z lásky k našemu Pánu Ježíši Kristu, protože on sám v ní žil na této zemi.
O této chudobě už víc mluvit nebudu.
Je však ještě jiná, vnitřní chudoba, a na tu máme vztahovat slovo našeho Pána, když říká "blahoslavení chudí duchem", nebo "z ducha".
Prosím vás teď, abyste byli také tak chudí, abyste této řeči rozuměli, neboť při věčné pravdě vám říkám, že nebudete-li jako tato pravda, o které budu mluvit, nemůžete mi rozumět.
Nějací lidé se mne ptali, co je chudoba?
Na to chceme odpovědět.
Biskup Albrecht říká, že chudý člověk je ten, který na všech věcech, co Bůh kdy stvořil, nemá žádné zalíbení.
To je dobře řečeno.
My to ale řekneme ještě lépe a budeme chudobu chápat ještě vyšším způsobem.
Chudý člověk je ten, který nic nechce a nic neví a nic nemá.
O těchto třech bodech chci mluvit a pro Boží lásku vás prosím, abyste tuto pravdu chápali, budete-li moci.
Nebudete-li ji však rozumět, netrapte se kvůli tomu, neboť budu mluvit o takové pravdě, kterou jen málo dobrých lidí může pochopit.
Za prvé je chudý člověk ten, kdo nic nechce.
Tento smysl nemůže mnoho lidí správně pochopit: lidí, kteří lpějí na skutcích pokání a vnějších cvičeních a zakládají si na tom.
Bůh jim odpusť, že to pokládají za veliké věci a přitom tak málo poznali z božské pravdy.
Podle vnějšího zdání se o nich říká, že jsou svatí, ale uvnitř jsou to oslové, protože nechápou pravý smysl božské pravdy.
Takoví lidé sice také říkají, že chudý člověk je ten, kdo nic nechce, rozumějí tomu však takto: člověk musí žít tak, aby v ničem nenaplňoval svoji vlastní vůli, ale má se snažit, aby plnil nejmilejší vůli Boží.
Takoví lidé na tom nejsou špatně, protože to dobře myslí.
Za to je máme chválit a Bůh ve svém milosrdenství kéž jim dá nebeské království.
Já však říkám při božské pravdě, že to žádní chudí lidé nejsou a že se ani chudým lidem nepodobají.
Platí za veliké jen v očích takových lidí, kteří nic lepšího nevědí.
Ale já říkám, že jsou oslové, kteří nic z božské pravdy nechápou.
Snad pro své dobré úmysly dosáhnou království Božího, ale o té chudobě, o které chci mluvit, nevědí nic.
strana 279
Kdyby se mě tedy někdo zeptal, co je chudý člověk, který nic nechce, odpověděl bych mu takto: dokud to ten člověk má tak, že je to jeho vůle a v jeho vůli, aby plnil nejmilejší vůli Boží, nemá takový člověk tu chudobu, o které chci mluvit.
Neboť ten člověk má svou vůli, kterou chce vyhovět vůli Boží - a to není pravá chudoba.
Kdyby totiž chtěl mít pravou chudobu, musel by být své stvořené vůle zbaven tak úplně, jako byl, když ještě nebyl.
Neboť při věčné pravdě vám říkám, že dokud máte vůli plnit vůli Boží a dokud toužíte po věčnosti a po Bohu, potud nejste opravdu chudí.
Neboť chudý člověk je jen ten, který nic nechce a po ničem netouží.
Když jsem ještě byl ve své první příčině, neměl jsem žádného Boha a byl jsem sám svůj.
Nechtěl jsem a netoužil jsem, neboť jsem byl pouhé bytí a poznával sama sebe podle božské pravdy.
Chtěl jsem sama sebe a žádné jiné věci.
Co jsem chtěl, to jsem byl, a co jsem byl, to jsem chtěl a tak jsem tu stál bez Boha i beze všech věcí.
Když jsem však svým svobodným rozhodnutím vyšel a přijal své stvořené bytí, tu jsem měl Boha.
Neboť než byla stvoření, nebyl ani Bůh Bohem: byl to, co byl.
Když vznikla stvoření a začala své stvořené bytí, nebyl Bůh v sobě samém Bohem, nýbrž byl Bohem ve stvoření.
Za druhé je chudý člověk ten, který nic neví.
Už jsme někdy řekli, že člověk má žít tak, jako by nežil - ani sám sobě, ani pravdě, ani Bohu.
Ale teď to řekneme jinak a řekneme víc: má-li člověk mít tu chudobu, musí žít tak, aby ani nevěděl, že nežije ani sobě, ani pravdě, ani Bohu.
Naopak musí být natolik zbaven všeho vědění, aby ani nevěděl, ani nepoznal, ani necítil, že v něm žije Bůh, ba ještě víc: má se zbavit všeho poznání, které v něm žije.
Neboť když člověk ještě stál ve věčném bytí Božím, nežilo v něm nic jiného.
Co tam žilo, byl on sám.
A tak říkáme, že člověk má být prost svého vlastního vědění tak, jak byl, když ještě nebyl, a že má nechat Boha dělat co chce a sám stát holý, jako když od Boha přišel.
strana 280
Mistři říkají, že Bůh je bytí a rozumné bytí a že poznává všecky věci.
Ale já říkám, že Bůh není ani bytí, ani rozum a nepoznává ani to, ani ono.
Proto je Bůh všech věcí prost - a proto jest všechny věci.
A chce-li být někdo chudý duchem, musí být chudý svým vlastním věděním, aby nic nevěděl, , ani Boha, ani stvoření, ani sebe sama.
Proto musí člověk toužit, aby nic nevěděl ani nepoznal o dílech Božích.
A tak může být chudý ve svém vlastním vědění.
strana 281
Dávejte dobrý pozor!
Často jsem říkal, a říkají to i velcí mistři, že člověk má být tak prost všech věcí i všech skutků, vnitřních i vnějších, aby se mohl stát vlastním místem Božím, kde by Bůh mohl působit.
Teď to však řekneme jinak.
Je-li to tak, že člověk je zbaven všech věcí, všech stvoření, sebe sama i Boha, a může-li Bůh v něm ještě najít místo, kde by působil, řekneme: dokud je v člověku ještě takové místo, není ještě chudý tou nejkrajnější chudobou.
Neboť Bůh pro své působení nepotřebuje, aby člověk měl v sobě místo, kde by Bůh mohl působit.
Ale chudoba v duchu je to, když je člověk zbaven Boha i všech jeho skutků tak, že chce-li v té duši působit, musí sám být tím místem, kde bude působit - a on jím bude rád.
neboť najde-li Bůh člověka v této chudobě, bude činit své vlastní dílo a bude si i vlastním místem.
Kdežto člověk Boha v sobě jen trpí, pouze snáší jeho působení, které Bůh působí sám v sobě.
Jenom zde v této chudobě získá člověk věčné bytí, kterým byl a kterým je a kterým bude na věky.
strana 282
A potěšení ze stvořených věcí není nikdy úplné, protože je v něm cosi přimíšeno.
Ale Boží potěšení je ryzí a bez přimíšeného a je úplné a dokonalé.
A Bůh má takovou potřebu, aby ti dával, že se nemůže dočkat, až se ti dá sám jako první.
Bůh je ve své lásce k nám tak pošetilý, jako kdyby zapomněl na celá nebesa a zemi a na všechnu svoji blaženost a celé své božství a jako kdyby měl jen mne samotného, aby mi dal všechno, co by mne těšilo.
A dává mi to úplně a dává mi to dokonale a dává v tom nejčistším a dává to vždycky a dává to všem stvořením.
strana 285
To nejvyšší a nejvnitřnější, čeho se člověk může vzdát je, že se vzdá Boha kvůli Bohu.
A svatý Pavel se vzdal Boha kvůli Bohu.
Vzdal se všeho, co mohl od Boha dostat, vzdal se všeho, co mu Bůh mohl dát, a všeho, co mohl od Boha přijmout.
Když se toho vzdal, vzdal se Boha kvůli Bohu - a tu mu zůstal Bůh, tak jak je Bůh sám v sobě jsoucí.
Ne tak, jak je přijímán nebo získáván, nýbrž víc, v tom podstatném bytí, jak Bůh sám v sobě jest.
Bohu nikdy nic nedal a od Boha nic nepřijal: je to jen jediné jedno a ryzí sjednocení.
Tu je člověk pravým člověkem a do takového člověka nemůže žádné utrpení, stejně jako nemůže do božského bytí.
Jak jsem už vícekrát říkal, že v duši je cosi, co je s Bohem tak spřízněno, že je s ním jedno a ne sjednoceno.
Je jedno a nemá s ničím nic společného a nic z toho, co je stvořené, nemá nic společného s ním.
Všechno, co je stvořeno, je nic, toto však je všemu stvořenému vzdálené a cizí.
Kdyby byl člověk celý takový, byl by úplně nestvořený a nebyl by ani tvor.
Kdyby všechno to, co je tělesné a porušené, bylo takto uchopeno v jednotě, nebylo by ničím jiným, než čím je jednota sama.
Kdybych se jen na okamžik octl v takovém bytí, dbal bych o sebe tolik, jako o červíka.
strana 288
Jen člověk, který všechno opustil a už nikdy se ani na okamžik nepodíval na to, co opustil, a zůstal sám v sobě stálý, nepohnutý a neměnný, - jen takový člověk všechno opustil a je ode všeho oproštěný.
Kdykoliv nyní duše touto svou silou vidí něco obrazného, ať je to obraz anděla nebo sebe samé, poskvrňuje se tím.
Nahlíží-li Boha, tak jak je Bohem či obrazem či Trojicí, poskvrňuje se tím.
Když se však duše zbaví všech obrazů a představ a nahlíží jen to jediné Jedno, shledá se holé bytí duše s holým beztvarým bytím božské jedinosti, což je bytí nad bytím, které trpně spočívá v sobě samém.
Hle, zázrak nad zázraky, jaká je to vznešená trpkost, že bytí duše nemůže strpět nic jiného, než jen holou jedinost Boží!
strana 290
Dejte pozor!
Bůh je bezejmenný, neboť o něm nemůže nikdo nic říci ani pochopit.
Proto říká jeden pohanský mistr: cokoli poznáváme a říkáme o první příčině, to jsme spíš my sami než první příčina, neboť ta je vysoko nad každou řečí a chápáním.
strana 291
Jenže Bůh není dobrý, a proto nemůže být lepší.
A nemůže-li tedy být lepší, nemůže být ani nejlepší, neboť tyto tři věci, dobrý, lepší a nejlepší, jsou Bohu cizí - on je nade vším.
A řeknu-li: Bůh je moudrý, není to pravda: já jsem moudřejší než on.
A řeknu-li: Bůh je bytí, není to pravda: Bůh je nad-jsoucí bytí a nad-jsoucí nicota.
Proto říká svatý Augustin: To nejkrásnější, co může člověk o Bohu říci, je to, že z moudrosti vnitřního bohatství může mlčet.
Proto mlč a nežvaň o Bohu, neboť když o něm žvaníš, lžeš a hřešíš.
Chceš-li tedy být bez hříchu a dokonalý, nežvaň o Bohu.
O Bohu nemáš ani nic chápat, protože Bůh je nade všechno chápání.
Jeden mistr říká: Kdybych měl Boha, kterého bych mohl pochopit, nikdy bych ho za Boha nepovažoval!
Když však z něho něco pochopíš, není to on, a tím, že jsi něco pochopil, se stáváš nechápavým a nechápavostí se stáváš zvířetem: neboť co je na stvoření nerozumné, je zvířecí.
Nechceš-li se tedy stát zvířetem, nepoznávej nic o nevýslovném Bohu.
"Ach, jak to mám udělat?"
Máš úplně vypadnout ze své tvojskosti a rozplynout se v jeho jehosti a tvé "tvoje" se má v jeho "moje" stát jedním "moje" tak úplně, abys s ním věčně chápal jeho nevzniklou bytnost a jeho nepojmenovatelnou nicnost.
strana 292
Neboť miluješ-li Boha, jak je Bohem, jak je duchem, jak je osoba a jak je obraz - to všechno musí pryč.
"Ale jak ho tedy mám milovat?"
Máš ho milovat tak, jak jest - jako ne-bůh, ne-duch, ne-osoba, ne-obraz, a ještě víc: jako ryzí, čisté, jasné Jedno, zbavené vší dvojitosti.
A do tohoto jednoho se máme na věky pohroužit, z ničeho do ničeho.
K tomu nám dopomáhej Bůh.
Amen.
strana294