Bůh stvořil vše, co jest.
Takže všechno, co vnímáme všemi smysly, je stvořeno.
Můžeme jít ale dále, než to vzít pouze jako fakt.
Budeme-li nazírat veškeré stvoření v nehybnosti a tichosti našeho ega, tak jsme na správné Cestě.
Ale jak na to?
Představíme si, že Bůh našemu egu (ovšem s naším souhlasem) navlékne na každou nohu a ruku metrákové závaží a ponoří ho hluboko do vody, kde se nemůže hýbat ani mluvit.
Tím ho v naší mysli znehybní a umlčí.
Sami bychom se o to neměli snažit, neboť i naše úsilí je akt ega a tudíž potlačovat ego egem nedává logicky smysl.
Jediná cesta je, že se Bohu zcela otevřeme a umlčení ega necháme na starost jemu, neboť on zná dokonale naše myšlenky a velice rád nám pomůže.
Proč jsem použil tento „surový" příměr?
Protože lidská mysl se ráda opře o obrazné příklady, nebo přirovnání, pak má jasno a zbytečně netápe.
Nepřijde to hned a snadno, ale člověk k tomu (samozřejmě s pomocí milujícího Boha) postupně dozraje.
A co konkrétně je vlastně stvoření?
Je nějaký návod, jak všechna ta vznešená tvrzení uvést do svého života?
Pokusím se o něj:
Stvořené je naše tělo i vše, co se v něm děje - když nás někde něco svědí, bolí, pálí, hřeje, mrazí, hladí, každý předmět, který vidíme, všechny rostliny, u kterých můžeme vnímat jednotlivé květy, listy, větvičky…
živočichové, kde se můžeme soustředit třeba na včelu, motýla, pavouka jak leze na zdi, bzučící otravnou mouchu, přítulného pejska…
lidé, které vnímáme, ať jako celek, nebo jednotlivce jít po chodníku, stát v tramvaji, spěchat po schodech, číst knihu v metru, nebo na lavičce v parku…
stvořené jsou i naše myšlenky, city, smutek, vztek, zklamání, radosti, též vzpomínka na zemřelé je stvoření, i myšlenka na živé…
stvořené je i všechno, co slyšíme – hudba, zpěv, opilecké řvaní, klepání a zastřené hlasové projevy od sousedů v paneláku, sirény hasičů, motory aut, štěkot psů, smích i pláč dětí, dospělých…
Všechno to stvoření vnímáme jako dar od Boha, kterému ho teď s naprostou důvěrou otevíráme k jeho dokonalému působení.
Ať si s tím dělá co chce, vždyť on je náš nekonečně milující Otec, který nám chce dávat jen to nejlepší a nakonec i sám sebe.
Vnímat a otevírat Bohu stvoření můžeme neustále, kdykoli a kdekoli.
Při chůzi, když sedíme, ležíme, usínáme, při sprchování, ve vaně, na záchodě, při vaření, jídle, sledování televize, v metru, tramvaji, busu, autě, na pláži, v hospodě, kavárně, při nakupování, v čekárně u doktora, v hlučném prostředí…
Ale jak mu všechno otevřeme?
Jednoduše, pokud jsme poctivě vyzráli v základní meditaci - „Ponoření“
Ale nezbytné předpoklady jsou:
důvěra v Boha - neustále prohlubujeme své přesvědčení, že když mu něco velice cenného dáme, tak nám k tomu sice může něco přidat, ale i vzít, nebo proměnit.
V každém případě nás ale obohatí tak, jako NEKONEČNĚ milující svého NEKONEČNĚ milovaného.
trpělivost - do duchovní hloubky žádná snadná zkratka nevede.
Jak by asi dopadl maratonský běžec, kdyby ho chtěl celý absolvovat tempem běžce krátkých tratí.
poctivost - nic si nenalháváme a do detailu zkoumáme své myšlenky, ne v nábožné křeči, ale v klidné, neustálé touze po odstranění sebemenšího detailu, který by mohl zdržovat, nebo blokovat naši cestu k Bohu
tichost a nehybnost našeho ega
Návod:
Když jsme byli malí, tak nás rodiče při koupání vydrbali žínkou, nebo kartáčkem a to úplně všude po těle.
Třeba jsme se trochu vzpouzeli, ale nakonec jsme byli čistí.
Duchovní očista je něco podobného, akorát teď nás chce zbavit veškeré špíny nebeský Otec a to nejen povrchně, ale ode všeho, co je v nesouladu s jeho absolutními nároky na čistotu.
Představme si, že naše stvoření má nespočet pórů, které můžeme svobodně otevřít, nebo uzavřít.
Jsou-li uzavřené, tak v sobě naši duchovní špínu skladujeme a to má za následek nesoulad s vůlí Boží a všelijaké zbytečné problémy.
Pokud ale své póry jednou provždy otevřeme, Bůh nás s velkou radostí těch nečistot zbaví tak rychle, jak jen mu to naše křehké člověčenství dovolí.
Otevřenost pórů má ovšem vícero stupňů - pokud ale naše rušivé ego zcela utichne a znehybní, tak póry i povrch našeho stvoření zcela zmizí, takže jsme teď vůči Bohu jako bezvýhradně oddané „živé maso“.
Tak má nekonečně milující Bůh do našeho života jednou provždy neomezený přístup.
Vědomým otevřením očista začíná a z našeho stvoření jako kdyby unikaly do nicoty miliony bublinek plné naší špíny.
Do „bublinkového“ módu se můžeme přepnout skoro kdykoli a kdekoli.
V tomto stavu, čím dál hlouběji vnímáme každé jednotlivé stvoření, jako kdybychom ho vnímali v této vteřině naposled - tím se pomalu stáváme nezávislejšími na tomto světě a Bůh má tak čím dál větší prostor v našem životě, až ho jednou zaplní celý.
Pak už nebude já a On, ale jedno jediné JEDNO
A pokud by si někdo myslel, že to přece nemůže zvládnout, nebo, že tomu úplně nerozumí – Bohu úplně stačí naše bytostná touha po sjednocení s ním a vnímáme-li všechno stvoření v naprosté otevřenosti, tak mu to jako VŠEVĚDOUCÍMU úplně stačí k tomu, aby konal své dílo v nás.
Na této Cestě nemůže nikdo nikoho kontrolovat, jestli to dělá opravdu poctivě, nebo si pouze na zbožného a oddaného hraje.
Proto je naprosto zásadní, aby si každý uvědomil, že Bůh je vševědoucí a dokonale zná každou naší sebemenší myšlenku, úmysl, citové hnutí, takže kdo by si myslel, že Boha nějak ožulí, jako třeba lidi kolem sebe, tak se šeredně plete a bylo by pro něj lepší, kdyby o této Cestě vůbec neuvažoval.
Člověk si pomalu osvojí zvláštní pohled na stvořený svět a jeho vnímání se mu stane čím dál více přirozenější, intenzivnější - ovšem bez nutkavého aktivistického úsilí.
Do působení Boha na naší Cestě nesmíme ničím zasahovat!