Pokud vnímáme stvoření – sebe i vše kolem nás a otvíráme ho vůči Bohu, jsme ve své mysli rozprostřeni.
Ale je tu ještě jiná duchovní poloha, která předešlou obohacuje – soustředěný a oddaný pohled Bohu do očí.
Bůh samozřejmě oči nemá, takže je to spíše jakási berlička pro omezené člověčí smysly, aby se mohly nějak orientovat (však se říká, že oko je do duše okno a milenci se také s potěšením dívají do očí).
Dalo by se to ale vyjádřit ještě jinak: pohled do nekonečné hloubky Boží.
Takový pohled si ovšem může dovolit pouze člověk, který se nezvratně rozhodl svůj život otevřít pro Boží působení.
Člověk, který se zcela a jednou provždy oddal Bohu se vším svým nedokonalým stvořením.
Pokud by to ale zkoušel někdo nerozhodnutý - jen tak, jestli Bůh opravdu funguje - byla by to od něj nebetyčná drzost a hloupost.
Tím pohledem vyjadřuje člověk bytostnou touhu po splynutí s Bohem, třeba hned teď, v této vteřině.
Ta touha ho ovšem provází neustále. Při všem, co dělá.
Pro vpravdě duchovně zamilované je takový stav mysli naprosto přirozený.
Základní text jsem převzal ze článku: POHLED DO OČÍ BOHA VŠEVĚDOUCÍHO, VŠEMOHOUCÍHO A NEKONEČNĚ MILUJÍCÍHO