Láska mezi lidmi je krásná, hluboká a kdyby se nějakým způsobem sečetly lásky všech lidí co kdy žili a žijí, bylo by to pro lidský rozum nepředstavitelné moře citů.
Ale i tolik lásky je proti BOŽÍ LÁSCE naprosté nic.
A kdo by nechtěl v takové Lásce spočinout?
Když nechci nic, ani sám sebe, ani Boha, pouze setrvávám vůči němu v naprosté otevřenosti, tak to je opravdové milování.
K milování Boha není třeba vznosných lidských citů, ale bytostná touha po rozplynutí našeho stvořeného lidství v nekonečné Lásce.
Pokud člověk setrvává v otevřenosti vůči Bohu, tak je to ten nejintimnější vztah s ním, a ten se stále prohlubuje.
Nejde však o nějaký povrchní, dočasný flirt, ale o opravdovou, věčnou lásku.
Je to zamilování bez lidských citů, protože ty k milování Boha nejsou zapotřebí.
Pokud si chceme trochu přiblížit BOŽÍ LÁSKU, představme si lásku lidskou (obětavé příklady každý určitě známe) jako zrnko písku - vůči hmotě vesmíru s milióny galaxií...
... ale LÁSKA BOŽÍ je nekonečná...
Dalo by se říci, že pokud otevřu všechno stvoření, které vnímám, pro Lásku, ona vše prostoupí a pomalu promění, ovšem s ohledem na svobodnou vůli člověka.
Naplno prožité „Ponoření“ a „Naplnění“, člověka postupně oprošťuje od podružností a zbytečností.
Nakonec žije s jednou, jedinou, neúhybnou, do morku kostí vrytou myšlenkou – splynutí s NEKONEČNOU LÁSKOU