Všechno, co jsem v předcházejících textech psal, je v něm obsaženo.
Je to naplnění duchovního života, které ústí do „pohledu“.
Je čím dál hlubší modlitbou i obětováním, člověk se vzdává všeho, co byl, co je a co bude.
Zapnutím módu „stvoření“ si vědomě užíváme duchovní proměnu každou vteřinu, každým pohybem, ale naprosto přirozeně, klidně, jako když dýcháme, plyne řeka, jako když se kostka ledu rozpouští na slunci…
Teď jakoby Bůh „prosáknul“ veškeré naše stvoření a my se s ním můžeme probouzet, žít i usínat. Je skoro fyzicky cítit, že je tu s námi, ve všem, co děláme.
Náš vztah s Bohem se pomalu a jistě prohlubuje až k nekonečnému a nepochopitelnému „nebytí“.
Sice jsem to připomínal už několikrát, ale opakování je matka moudrosti:
při těchto meditacích zásadně vynecháváme své ego!
Vím, člověk je ve velkém pokušení Boha trochu popohnat, protože má na mysli problémy své i jiných a moc rád by jim co nejdříve pomohl, ale k tomu slouží jiné duchovní prostředky.
Zde se člověk oddává nejčistší vůli Boží, do které nesmí v žádném případě zasahovat!
Několik příkladů, jak takovou meditaci provádět v běžném životě.
Když vnímám veškeré stvoření svého života jako „ne-své“ (nejsem na něm závislý, takže se může kdykoli rozplynout, zmizet), odpoutávám se od existenční vazby na člověčenství a tím dodávám palivo pro „ne-svou“ duchovní raketu, která letí stále rychleji do hlubin nekonečného vesmíru BOHA.
Takto můžeme meditovat i ve velice rušném prostředí.
Snad každému člověku dělá dobře, když ho někdo pohladí, nebo pomazlí a nás, pokud jsme bytostně otevřeni, Bůh s velkou radostí bude mazlit třeba každou vteřinu našeho života.
Není to ale pouhá povrchní něžnost jako u lidí, ale jako všechno, co Bůh dělá, je dokonalá, takže nás nejen potěší, ale prostoupí a uzdraví až do nejposlednějšího záhybu duše.
Chceme-li si představit proměnu od Boha, tak bych ji připodobnil i k léčebné koupeli (bahenní, pivní, bylinkové, apod.), kde se člověk ponoří a proces začne bez našeho vnějšího úsilí, stačí jen setrvávat s plným vědomím toho, komu se otvíráme.
Pokud máme oči zavřené, tak vnímáme tmu, prázdno, ale zároveň i nekonečnou plnost, které se s potěšením oddáváme.
Předpokladem je ale klidné prostředí, kde máme alespoň chvíli jen pro sebe.
S otevřenýma očima vnímáme veškeré stvoření jako ne-život, ale neodmítáme ho.
Žijeme v něm, kontaktujeme se s ním, máme k němu citové vazby, ale nejsme na něm závislí, patří pouze Bohu.
Ne-životem se stále více poddáváme chvíli, kdy z nás vyprchá i to poslední stvoření.
Představme si to ještě jinak, akčněji, ovšem s mlčenlivým a nehybným egem:
ať máme oči zavřené, nebo otevřené, každičký „atom“ našeho stvoření buší zběsile a neustále do vrat, dokud se neotevřou a on se blažené rozplyne v náruči BOHA OTCE, SYNA I DUCHA SVATÉHO
Takto můžeme meditovat kdekoli a kdykoli, stačí pevný úmysl, bytostná touha a vševědoucí Bůh nám s radostí vyjde vstříc.
To je všechno hezké, ale stejně mám myšlenky nějak roztříštěné, když se snažím představit tu spoustu jednotlivých atomů.
Co s tím?
Úplně stačí, když máme na mysli jediné slovo „atomy“.
Nic nechceme, jen každou slabiku prožíváme jako ránu do vrat: a - to - my - stvo - ře - ní - a - to - my - stvo - ře - ní - a - to - my -
Někomu se tento způsob může zdát podivný, primitivní, nepatřičný, ale pokud ho prožíváme s intenzivní touhou po naší proměně podle vůle BOŽÍ, tak si můžeme být na 100% jisti, že se tak stane.
Všechny varianty můžeme meditovat každou zvlášť, ale i současně.
V tom případě se nemůžeme upínat k určité myšlence, ale noříme se do „nemyšlení“.
Oběma způsoby se upínáme přímo k Bohu, který nám dokonale rozumí.
Když vnímám veškeré stvoření svého života jako „ne-své“ (nejsem na něm závislý, takže se může kdykoli rozplynout, zmizet), odpoutávám se od existenční vazby na člověčenství a tím dodávám palivo pro „ne-svou“ duchovní raketu, která letí stále rychleji do hlubin nekonečného vesmíru BOHA.
Člověk tak může meditovat i v rušném prostředí, kdy slyší zvuky z ulice, sirény, hlasy od sousedů, sbíječky, nebo jen tikání budíku.
Všechny zvuky je možné vnímat jako energii, kterou ze záporné (rušivé), lze přeměnit na kladnou, která nás podporuje na cestě k našemu duchovnímu cíli.
Je to sice obtížné, ale s Boží pomocí uskutečnitelné - stačí být zcela otevřený a tichý.
Naše otevřenost by měla být intenzivní, hustá, duchovně výživná.