Přechod z „bublinkového“ do „vteřinového“ módu
Čím dál hlouběji vnímáme každé jednotlivé stvoření, jako kdybychom ho vnímali v této vteřině naposled - tím se pomalu stáváme nezávislejšími na stvořeném světě a Bůh má tak čím dál větší prostor v našem životě, až ho jednou zaplní celý.
Pak už nebude já a On, ale jedno jediné JEDNO
Pokud by se někomu zdálo, že naše sjednocení s Bohem je až příliš odvážná myšlenka, že toho nejsme hodni, měl by si uvědomit toto:
samozřejmě, jestliže žijeme prolezlí hříchem, tak je něco takového absolutně nemožné, ale pokud Bohu svůj život zcela otevřeme a necháme ho nerušeně působit, tak se to jednou zcela určitě stane!
Přípravou na tuto chvíli může být i to, že si občas představíme, že se teď, v této vteřině, úplně rozplyneme a ztratíme z tohoto světa.
Tak se (ovšem s nezbytnou Boží pomocí) pomalu oprošťujeme od závislosti na veškerém stvoření a připravujeme se na přechod tam, kde už není naše já, naše představy, touhy, myšlenky…
„Vteřinový“ mód mohu zapnout například v tramvaji, v parku na lavičce, na pláži, doma v křesle…
ale je k tomu třeba určitý klid, soustředění na to, že v tuto vteřinu přestanu existovat jako člověk stvořený z masa a kostí.
Nestane se to ovšem hned při prvním zapnutí, ale tou upřímnou ochotou vyjít Bohu vstříc stále rosteme v důvěře
Jak to v praxi probíhá:
Usednu do křesla, zapnu „mód“ a představím si, že v tomto okamžiku zmizím.
Protože jsem pořád ještě člověk, mám v plánu se po tomto sezení vykoupat, uvařit oběd, pustit oblíbenou muziku a večer zajít do hospody na kus řeči s přáteli. Zítra musím do práce, potom nakoupit atd… těch plánů do budoucích dnů, týdnů, měsíců je spousta.
Sleduji tyto myšlenky, zkoumám, do jaké míry jsem na těch plánech fixovaný a zvolna se nechávám od nich rozvazovat.
Soustředím svůj vnitřní pohled jakoby na jedno místo, neviditelný bod – vteřinu a po ní… NIC
Jako by se v té poslední vteřině zastavil čas, který přejde do nepředstavitelně krásného a vznešeného bezčasí, ale Bůh čeká, až budu úplně zralý a ode vší stvořené zátěže oproštěný.
Takže „vteřinu,“ tuto jednu, jedinou myšlenku v sobě neustále nosím a postupně si zvykám na budoucí NICOTU / konec života, který znám a který svobodně opouštím.
Takže se teď já, osobně, dívám Bohu do očí a mám hodně zvláštní a nevysvětlitelný pocit - i když jsem pevně přesvědčen o Boží lásce, tak je to přece jen nevratný krok do absolutního neznáma, ale je to též domov mé nesmrtelné duše vdechnuté Bohem.
Takže jdu, vytrvale a neústupně po Cestě k Bohu, s absolutní jistotou, že mi s velkou radostí v mé člověčenské slabosti pomůže.
Jak bych si mohl ten „vteřinový“ mód konkrétně představit?
Třeba dýchání je celkem pochopitelné a názorné:
Každým nádechem, jako bychom všechno naše člověčenství vzali a výdechem ho nechali rozpustit v nicotě, která je zároveň VŠECHNO.
To můžeme dělat prakticky kdekoli a co je příjemnějšího, než se hezky uvolněně poddávat nekonečné duchovní hloubce…
Musí být člověk pořád duchovně „zapnutý“? Není to nějak moc náročné?
Nemusí
Během dne „zapínám" na delší dobu než minutu cca 10x, to doplňuji „vteřinovými" nástřely a jinak si dávám určitý „voraz.“
Ale i tak mám v sobě zakódované jakési bytostné pnutí k Bohu, které se vypnout nedá, protože kdo se jednou nadechne čerstvého a voňavého duchovního vzdoušku, ten už smrádek dobrovolně dýchat nebude.
A není to trochu sobecké, někam si zmizet do duchovní pohody a všechny tu nechat samotné?
Není!
Pokud se člověk takto obětuje Bohu, udělá pro své blízké nesrovnatelně víc, než kdyby o ně kdovíjak pečoval.
Bůh dokonale zná jejich problémy a nenechá je na holičkách.
Ale co se bude dít s mými závazky, kdo bude pečovat o lidi, kteří se mnou počítají: o partnery, děti, rodiče, všechny ty, kteří jsou třeba nemocní, ke kterým mám citové i pracovní vazby…
Co bude s nimi, kdo se o ně postará?
BŮH
Ale jak?
DOKONALE